Překvapivý výzkum: lidé a zvířata mají podobné zvukové preference
Rozsáhlá studie provedená s tisíci dobrovolníků přináší fascinující zjištění – podobné zvuky se líbí jak lidem, tak různým živočichům. Vědci zkoumali reakce na zpěvy celé řady druhů a výsledky pozoruhodně potvrzují dávnou Darwinovu intuici.
Žáby, ptáci, cvrčci a my lidé možná sdílíme překvapivě podobné zvukové preference. Výzkumný tým analyzoval reakce více než čtyř tisíc lidí na zvuky různých živočišných druhů a výsledky pak porovnal s tím, jak na totožné nahrávky reagují samotná zvířata. Závěry jsou v pozoruhodném souladu s Darwinovou teorií – náš hudební vkus může sahat mnohem hlouběji, než jsme dosud předpokládali.
Toto poznání má zásadní dopad na to, jak chápeme vnímání hudby a proč nás určité melodie přitahují téměř automaticky. Pokud sluchové preference částečně sdílíme s dalšími obratlovci, může to vysvětlovat, proč určité rytmy nebo tóny fungují takřka univerzálně. Mezinárodní tým odborníků se soustředil právě na otázku, zda existují společné akustické vlastnosti, jež přitahují člověka i zvíře zároveň.
Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Už v devatenáctém století Charles Darwin psal o tom, že zvířata mají – podobně jako lidé – jistý smysl pro krásu. Naznačoval, že samice mnoha druhů si vybírají partnery nejen podle síly nebo tělesných rozměrů, ale také podle toho, jak atraktivně zní jejich zpěv či námluvy. Po dlouhou dobu se k tomuto nápadu přistupovalo spíše jako k zajímavé hypotéze než k vědecky doloženému faktu.
Teprve teď přišla data skutečně velkého rozsahu. Ve studii publikované v časopise Science vědci vsadili na jednoduchý, avšak geniální nápad: internetový experiment ve formě hry. Účastníci poslouchali dvojice nahrávek živočišných zvuků a označovali, která z nich jim připadá příjemnější. Tytéž nahrávky přitom prošly klasickými behaviorálními pokusy na samotných zvířatech.
Čím více určitý zvuk preferovalo dané zvíře, tím ochotněji – a rychleji – ho volili i lidé. Jako by se řídili čistým instinktem. To naznačuje, že v našem vnímání toho, co zní dobře, existuje něco hlubšího a univerzálnějšího, než je pouhá kultura, módní trend nebo hudební výchova.
Jak probíhal výzkum se čtyřmi tisíci účastníků
Mezinárodní tým vedený Loganem Jamesem z McGill University a Smithsonian Tropical Research Institute sestavil soubor sto deseti dvojic nahrávek. Zahrnovaly zpěvy a zvuky šestnácti různých druhů, například:
- žáby tungara ze Střední Ameriky
- zebřičky pestré, malého zpěvného ptáka
- různé druhy cvrčků
- další hmyzí druhy
- tropické ptáky
- suchozemské obojživelníky
Účastníci navštívili stránku projektu, nasadili sluchátka a v každé dvojici nahrávek zvolili tu, která jim podle vlastního uvážení zněla lépe. Nemuseli znát jednotlivé druhy ani rozumět cíli experimentu – stačilo prostě spoléhat na vlastní uši.
Preference samotných zvířat přitom vědci ověřovali dříve v klasických pokusech. Typický experiment vypadal například takto: samici žáby se přehrávají různé verze zpěvu samce a sleduje se, ke kterému reproduktoru se ochotněji přibližuje. Podobné testy lze provádět i s ptáky nebo hmyzem – pozorováním pohybu, doby strávené na určitém místě nebo intenzity námluvního chování.
Při porovnání dat ze zvířecích pokusů s odpověďmi lidí zaznamenali vědci výraznou shodu v hodnocení atraktivity stejných zvuků. Logan James a jeho kolegové zdůrazňují, že účastníci nepotřebovali žádné předchozí znalosti zoologie ani akustiky.
Co nás na těchto zvucích vlastně přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíše samotné vlastnosti zvuku. Zvířata i lidé se nejčastěji shodli u:
- zvuků s nižší frekvencí, tedy basovějších tónů
- zpěvů obohacených o různé ozdoby – rychlá kliknutí, tryly nebo pulzující vložky
- komplexnějších akustických vzorců s výraznými kontrasty
- rytmických variací uvnitř jednoho signálu
Skvělým příkladem je žába tungara. Už od osmdesátých let dvacátého století víme, že samice tohoto druhu dávají přednost samcům, jejichž svatební volání obsahuje doplňkové prvky – hluboké zvukové údery nebo rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Tyto dodatky signál obohacují a odlišují ho od ostatních.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř totožně: vybírají ozdobený zpěv jako příjemnější, přestože vůbec netuší, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji – reakční čas se zkracuje tehdy, když jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
Zajímavý detail: hudební vzdělání testovaných osob mělo na výsledné volby jen nepatrný vliv. Profesionální hudebníci i naprostí laici označovali za atraktivní v zásadě stejné zvuky. To nasvědčuje tomu, že v pozadí stojí především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie nebo rytmu. Vědci, kteří experimentální platformu vytvořili, zdůrazňují, že výsledky zůstaly stabilní napříč různými kulturami.
Co má náš sluch společného s uchem žáby
Shodu preferencí lidí a jiných živočišných druhů vědci vysvětlují společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců je postaven na podobných principech: bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Jestliže určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhaly zvířatům při výběru partnera nebo při vyhýbání se predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Tatáž citlivost mohla časem tvořit základ lidského vnímání hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých principů fungování sluchového smyslu, jež jsou společné celé řadě druhů. V praxi to znamená, že když si vychutnáváme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby tungara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve stupni složitosti signálu a kulturním kontextu – základní biologie však bývá překvapivě podobná.
Doktorka Sarah Williams z University of Cambridge, specializující se na srovnávací neurobiologii, poukazuje na to, že sluchová kůra savců reaguje na akustické kontrasty způsobem srovnatelným s reakcemi ptačího mozku. Studie z Harvard University z předchozího roku navíc ukázala, že receptory ve vnitřním uchu fungují u obojživelníků a lidí na téměř totožných principech.
Občanská věda v praxi – hra, do níž se zapojil celý svět
Autoři výzkumu využili platformu The Music Lab provozovanou Yale University. Jde o prostředí, kde vědci přeměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu lze v krátkém čase shromáždit data od tisíců lidí z nejrůznějších zemí, místo aby vědci zvali několik dobrovolníků do laboratoře.
Tento způsob práce přináší hned několik výhod:
- umožňuje zapojit velmi pestrou skupinu účastníků
- zkracuje dobu sběru dat z let na pouhé měsíce
- probouzí zájem o vědu u běžných uživatelů internetu
- snižuje náklady na provádění výzkumu
- poskytuje přístup k demograficky širokému vzorku
- eliminuje zkreslení typická pro laboratorní prostředí
- zvyšuje reprodukovatelnost výsledků
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinův koncept na měřitelné závěry opřené o rozsáhlý datový vzorek. Je to vzácný případ, kdy promyšlená teorie z devatenáctého století narazí na masový online test – a obě části skládačky do sebe přesně zapadají. Profesor Michael Harms z Princeton University označil tento přístup za průlom v metodologii srovnávacích studií.
Co nám to říká o hudbě a o nás samotných
Pokud sluchové preference částečně sdílíme s jinými druhy, vyplývají z toho zajímavé závěry. Hudba může být nejen produktem kultury, ale také přímým prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému – například zálibu v určitých rytmech nebo v kontrastech mezi nízkými a vysokými tóny.
Zároveň to pomáhá pochopit, proč některé prvky hudební kompozice fungují takřka na každého. Výrazný, hluboký bas nás téměř okamžitě nutí pohybovat se do rytmu. Rychlé ozdoby ve vokálním partu nebo na nástroji poutají pozornost – trochu jako rozvinutý zpěv samce ve světě zvířat.
Výzkum má i praktický rozměr. Znalost vrozených akustických preferencí se může hodit při navrhování varovných signálů, zvuků v mobilních aplikacích nebo dokonce v terapeutickém prostředí. Zvuky lépe přizpůsobené přirozenému způsobu zpracování informací mozkem snáze vnímáme a pamatujeme si je. Výzkumníci z Massachusetts Institute of Technology již tyto poznatky testují při návrhu zvukových rozhraní pro zdravotnické přístroje.
Čím se budou vědci zabývat dál
Tým stojící za projektem naznačuje, že tato studie je teprve začátkem. Dalším krokem bude ověřit, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i u jiných smyslů, jako je zrak nebo čich. Pokud ano, ukázalo by se, že i naše vnímání krásného výhledu nebo příjemné vůně stojí na starých, evolučně sdílených mechanismech.
Stojí za zmínku, že vedle biologie na nás působí i silná kulturní vrstva. Skutečnost, že máme určité vrozené preference, rozhodně neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však pracují s podobnými ingrediencemi: rytmem, kontrastem, napětím a uvolněním. Přesně s takovými prvky, které dávají smysl přírodním zvukům už miliony let.
Až vás příště uchvátí ptačí zpěv za oknem nebo rytmické kvákání žab u rybníka, zkuste se na to podívat z jiné perspektivy. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist funguje na velmi podobných principech – jen v sofistikovanější, lidské podobě.
