Geologové jsou přesvědčeni, že dnešní rozmístění kontinentů představuje pouhou krátkou epizodu v dlouhé historii naší planety. Tektonické desky se nepřetržitě pohybují a nezadržitelně směřují k další gigantické kolizi, která z dnešních kontinentů vytvoří jediný obrovský superkontinent.
V tomto budoucím uspořádání by mohla získat mimořádně důležitou roli právě Francie – jak z hlediska geografického, tak klimatického. Vědci z předních světových univerzit vytvářejí modely, jež odkrývají budoucí podobu naší planety s překvapivou přesností.
Pohybující se puzzle: co nám říká minulost
Zhruba před 200 miliony lety existoval na Zemi jediný pevninský masiv obklopený ze všech stran oceánem. Postupem času se rozpadl na menší celky, které se dodnes rozcházejí i srážejí. Tento pohyb nikdy nepřestává, i když je tak nepatrně pomalý, že z pohledu lidského života zůstává zcela nepostřehnutelný.
Podle projekcí geologa Christophera Scoteseho se za přibližně 250 milionů let všechny dnešní kontinenty opět spojí v jeden celek. Na mapách vědců se tehdy vynoří kolosální pevnina označovaná jako Pangea Ultima – superkontinent, který nahradí současné rozmístění suchozemských mas. Tektonické desky zkrátka neznají pojem stabilní mapa.
Co se stane s Atlantským oceánem a dnešními kontinenty?
V tomto scénáři Atlantský oceán jednoduše zmizí. Amerika se bude postupně přibližovat k Evropě a Africe, až nakonec dojde k jejich vzájemné srážce. Indický oceán se promění v rozsáhlé, avšak uzavřené vnitrozemní moře obklopené územími, která dnes spojujeme s úplně odlišnými klimatickými zónami i kulturami.
Proměnit se prakticky musí všechno, co dnes známe z map. Ostrovy a státy oddělené tisíci kilometry oceánu se stanou přímými sousedy. Geologické modely přinášejí fascinující detaily: Kuba splyne s územím dnešních Spojených států, Korejský poloostrov se vmáčkne mezi Čínu a oblasti dnešního Japonska a Grónsko se přiblíží ke Kanadě. Satelitní měření GPS přitom potvrzují, že kontinenty se pohybují rychlostí několika centimetrů za rok.
Jakou pozici obsadí Francie v budoucím světě?
Zvláštní postavení v tomto budoucím uspořádání má zaujmout právě Francie. Simulace pohybu tektonických desek naznačují, že území dnešního francouzského státu se posune výrazně na sever, do blízkosti dnešního polárního kruhu. Středozemní moře přitom přestane existovat úplně.
Kolize tektonických desek způsobí stlačení a uzavření prostoru mezi Evropou a Afrikou. Co dnes vnímáme jako oblíbená turistická pobřeží, se promění v pásmo hor a pevnin setkávajících se hranicemi. Území dnešní Francie tak bude sousedit nejen se Španělskem, Portugalskem či Itálií, ale také s oblastmi odpovídajícími dnešnímu Maroku, Alžírsku a Tunisku.
Takové sousedství zcela mění tradiční představu o Evropě a Africe, které v tomto kontextu ztrácejí svůj současný geografický smysl. Francie se v modelech Pangey Ultima ocitá v zóně, kde se střetávají tři dřívější kontinenty – na křižovatce Evropy, severní Afriky a oblastí posunutých od Atlantiku. Toto uspořádání podle vědců nemá v moderní historii planety žádnou obdobu.
Jak extrémní bude klima nového superkontynentu?
Vznik jedné obří pevniny nepředstavuje jen proměnu politické mapy. Jde také o radikální klimatický zlom. Studie zveřejněné v odborném časopise Nature ukazují, že zformování superkontinentu prudce zvýší vulkanickou aktivitu a do atmosféry se uvolní obrovské množství oxidu uhličitého, což výrazně posílí skleníkový efekt.
Klimatické simulace jsou v tomto ohledu nemilosrdné. Obrovské vnitrozemské oblasti se ocitnou daleko od oceánů – vzduch tam bude suchý, srážek minimum a extrémní vedra se stanou každodenní normou. K tomu přibude Slunce svítící výrazně intenzivněji než dnes. Podle vědců může tento soubor faktorů vést k vymření většiny současných savců.
Klíčové faktory ovlivňující budoucí klima zahrnují:
- zvýšenou vulkanickou aktivitu uvolňující oxid uhličitý do atmosféry
- velkou vzdálenost vnitrozemí od oceánů a nedostatek srážek
- intenzivnější sluneční záření dané přirozeným vývojem hvězdy
- absenci oceánských proudů regulujících teplotu vzduchu
- nedostatek sladké vody v centrálních oblastech superkontinentu
- extrémní teplotní výkyvy mezi dnem a nocí
- omezenou vegetaci schopnou vázat uhlík z atmosféry
Geologové zdůrazňují, že takové podmínky budou pro většinu forem života naprosto neobyvatelné. Oblasti vzdálené od pobřeží mohou zaznamenávat teploty přesahující padesát stupňů Celsia.
Mohla by se Francie stát klimatickým útočištěm budoucnosti?
Ne všechny části nového superkontinentu však budou stejně nepřátelské životu. Simulace naznačují, že zóny položené blíže k severu, v okolí dnešního polárního kruhu, si zachovají mírnější klima. Bude tam chladněji, srážek víc a šance na stabilní zdroje sladké vody podstatně vyšší.
Právě do této skupiny má patřit území odpovídající dnešní Francii. Posunuté k vysokým zeměpisným šířkám by mohlo nabídnout podmínky méně extrémní než ve středu superkontinentu. Prognózy tedy naznačují, že budoucí Francie může patřit k nemnoha místům vhodným k relativně snesitelnému životu.
Do podobné kategorie spadají také území odpovídající dnešnímu Portugalsku, částem Britských ostrovů a vybraným regionům severní Afriky. Větší dostupnost sladké vody, mírnější průměrné teploty i podmínky umožňující produkci potravin a zachování složitých ekosystémů – to vše dává těmto oblastem výjimečnou šanci. Z perspektivy velmi vzdálené budoucnosti tak Francie získává pozoruhodně privilegované postavení. Samozřejmě hovoříme o časové škále tak obrovské, že dnešní státy a hranice mohou dávno přestat existovat.
Jak dokážou vědci předpovídat pohyb kontinentů na miliony let dopředu?
Přirozeně vzniká otázka, jak lze o tak vzdálených scénářích mluvit s jakoukoli mírou jistoty. Odpověď spočívá v tom, že tektonické desky se pohybují podle předvídatelných zákonitostí, které lze měřit a matematicky modelovat. Vědci přitom kombinují několik hlavních zdrojů dat.
Satelitní měření pomocí GPS prokazují, že kontinenty se posouvají o několik centimetrů ročně. Záznamy ve skalách prozrazují dřívější polohu pevnin prostřednictvím zkamenělin a směru zmagnetování minerálů zachyceného při tuhnutí lávy. Numerické modely pak na základě fyzikálních zákonů a struktury zemského nitra simulují budoucí chování tektonických desek.
Čím dále do budoucnosti, tím více nejistoty – lokální detaily budou jistě jiné. Přesto obecný trend sbližování kontinentů a vzniku superkontinentu vědci považují za velmi pravděpodobný v měřítku stovek milionů let. Výzkumníci z geologických ústavů k tomu kombinují poznatky z paleontologie, geofyziky i dalších disciplín.
Co nám tyto prognózy říkají o naší přítomnosti?
Přestože scénář Pangey Ultimy se týká doby tak vzdálené, že ji lze těžko obsáhnout představivostí, přináší zajímavou perspektivu pro chápání současných klimatických a environmentálních změn. Ukazuje především, jak dynamická planeta v geologickém měřítku skutečně je, a jak nepatrný zlomek tohoto procesu lidstvo jako celek vůbec pozoruje.
Stojí za to rozlišit dvě zcela odlišné časové škály. Na jedné straně stojí mimořádně pomalé pohyby tektonických desek a přirozené klimatické změny odehrávající se v řádu desítek milionů let. Na straně druhé prudké změny způsobené lidskou činností v průběhu pouhých několika desetiletí – a ty probíhají nesrovnatelně rychleji než kdykoli dříve v historii civilizace.
Poznání o budoucím superkontinentu pomáhá lépe pochopit, že Země nikdy nebyla nastavena natrvalo. Mapy a hranice, na které jsme tak zvyklí, se v delší perspektivě posouvají, mizí a objevují se nová pohoří i moře. Možná stojí za přemýšlení, jak křehké jsou naše představy o stálosti světa kolem nás.
