Nález, který obrátil paleontologii vzhůru nohama
Na odlehlé pastvině v argentinské Patagonii zahlédl místní pastevec něco, co zpočátku vypadalo jako obyčejné kameny. Nikdo tehdy netušil, že tento moment zásadně promění naše chápání pravěkých obrů.
To, co začalo jako běžná procházka po farmě v argentinské provincii Chubut, se dnes probírá na stránkách vědeckých časopisů. Nově popsaný druh dinosaura zvaný Bicharracosaurus dionidei se jednoduše odmítá vejít do zavedených kategorií. Kombinuje rysy různých skupin a paleontologové jsou nuceni přehodnotit celé dějiny gigantických býložravců.
Kosti objevené na soukromém statku v jižní Argentině pocházejí z pozdní jury, přibližně před 155 miliony let. V té době sice po Zemi už kráčeli mohutní sauropodi, ale mnohé evoluční větve se teprve utvářely.
Dvacetimetrový obr pod kopyty ovcí
Vědci z lokality vydobyli přes 30 obratlů, žebra a fragment pánve. Rozbor velikosti a stavby kostí naznačuje, že dospělý jedinec dosahoval délky kolem 20 metrů. Sice nedosahoval rozměrů největších známých sauropodů, přesto by takovéto zvíře bez potíží ovládalo každou krajinu, v níž by se ocitlo.
Badatelé z muzeí v Trelew a Buenos Aires strávili roky pečlivým čištěním a dokumentací jednotlivých fragmentů. Kosti se přitom zachovaly v překvapivě dobrém stavu, a to i s ohledem na jejich úctyhodné stáří.
Nejzajímavější na druhu Bicharracosaurus dionidei ale nejsou jeho rozměry – je to anatomie. Výzkumný tým, jehož výsledky byly publikovány v časopise PeerJ, upozornil na neobvyklou kombinaci znaků. Část krčních a hrudních obratlů nápadně připomíná slavného Giraffatitana z Afriky, příslušníka čeledi brachiosauridů.
Dinosaurus, který se nechce vejít do šuplíku
Jiné části páteře, zejména hřbetní obratle, jsou zase velmi podobné těm, které známe u Diplodocuse a jeho severoamerických příbuzných. Stavba pánve a proporce kostí nicméně přece jen napovídají spíše příbuznosti s brachiosaury než s takzvanými whip-tail sauropody diplodokového typu.
Tato hybridní kombinace znaků výrazně zkomplikovala zařazení do systému. Badatelé proto sáhli po fylogenetických analýzách – počítačovém srovnání stovek skeletu různých dinosaurů. Výsledky ukazují, že Bicharracosaurus dionidei náleží do čeledi Brachiosauridae a je vůbec prvním zástupcem této skupiny popsaným z jurských vrstev Jižní Ameriky.
Pokud se tyto závěry potvrdí, získají vědci pádný argument, že brachiosauri byli v juře rozšířeni mnohem šířeji, než se dosud předpokládalo. Neomezovali se jen na území dnešní Severní Ameriky a Afriky, ale pronikli i na jižní kontinenty. To má zásadní dopady na pochopení migračních tras pravěkých obrů.
Co nám říká taková směsice rodokmenů
Neobvyklé prolínání znaků má větší váhu, než jen dát paleontologům hlavolam se správným zařazením do muzejní vitríny. Naznačuje totiž, že v pozdní juře se evoluční linie sauropodů silně překrývaly a hranice mezi čeleděmi nebyly zdaleka tak ostré, jak naznačují schémata v učebnicích.
Tato zjištění přímo ovlivňují způsob, jakým vědci rekonstruují putování dinosaurů po dávném superkontinentu Gondwana. Pokud se brachiosauri skutečně v Patagonii objevili tak brzy, museli urazit obrovské vzdálenosti ještě předtím, než se pevniny začaly výrazněji rozcházet.
Zbytky druhu Bicharracosaurus dionidei pocházejí z formace Cañadón Calcáreo v Patagonii. Tento region sice vědce přitahuje již léta, ale teprve v poslední době začíná být vnímán jako jedna z klíčových oblastí pro studium jurských sauropodů.
Bílá místa na mapě pravěkého světa
Dosavadní znalosti o pozdně jurských sauropodech se opíraly převážně o četné nálezy ze Severní Ameriky a několik lokalit na severní polokouli. Jižní polokoule po dlouhou dobu zůstávala prakticky neprobádaným územím. Velký srovnávací materiál nabízela sice naleziště v Tanzanii, chyběly však srovnatelné nálezy z jiných částí dávné Gondwany.
Nové objevy z Patagonie tuto mezeru částečně zaplňují. Jak zdůrazňují badatelé, každý další nález z provincie Chubut pomáhá o krok lépe pochopit, jak vypadala mapa dinosaurů na tehdejších kontinentech. Díky tomu lze ověřovat, zda se podobné formy vyvíjely nezávisle na různých místech, nebo zda migrovaly ještě v době, kdy byly pevniny vzájemně propojeny.
Kde dnes spočívá pastevecký dinosaurus
Očištěné a zajištěné kosti putovaly do Museo Paleontológico Egidio Feruglio ve městě Trelew. Jde o jedno z nejvýznamnějších paleontologických muzeí v Jižní Americe, proslulé mimo jiné impozantními kostrami titanosaurů.
V případě Bicharracosaurase dionidei práce zdaleka neskončily zveřejněním studie. Stále probíhá podrobný popis jednotlivých prvků kostry a paleontologové doufají, že se na stejné lokalitě podaří najít další fragmenty – například kosti končetin nebo lebku, které by celkový obraz zvířete výrazně upřesnily.
Celý příběh začíná u místního pastevce jménem Dionide Mesa. Právě on jako první zpozoroval neobvyklé kosti vyčnívající z podloží na pozemku svého statku. Místo aby je přešel bez povšimnutí, informoval odborníky – a díky tomu se jeho jméno navždy zapsalo do vědecké literatury.
Druh dostal přízvisko dionidei právě na jeho počest. Rodové jméno bicharraco pochází z hovorového španělského výrazu označujícího velké zvíře. Badatelé usoudili, že dokonale vystihuje povahu tohoto objeveného obra.
Proč tento dinosaurus tolik zajímá vědce
Bicharracosaurus dionidei není ani největší, ani nejúplnější kostrou, jaká kdy byla v Patagonii vydobyta. Přesto přitahuje pozornost hned z několika důvodů:
- pochází z období, které je v Jižní Americe stále jen velmi sporadicky zdokumentováno
- dokládá přítomnost linie brachiosaurů tam, kde v juře dosud potvrzeni nebyli
- propojuje znaky různých čeledí, což si žádá korekci dosavadních jednoduchých rodokmenů
- tvoří důležitý referenční bod pro srovnání s exempláři z Afriky a Severní Ameriky
- naznačuje mnohem širší geografické rozšíření brachiosauridů, než se předpokládalo
- dokládá složitější evoluční vztahy mezi skupinami sauropodů
Každý takový problematický exemplář pomáhá ověřit, zda dřívější předpoklady o evoluci nebyly příliš zjednodušené. Čím více takových příkladů vědci nalézají, tím méně lineárně dějiny dinosaurů vypadají – a tím spíše připomínají hustou síť větvení a slepých uliček.
Co z toho vyplývá pro dnešek
Z pohledu běžného čtenáře má příběh pastevce z Patagonie a jeho dvacetimetrového souseda zpřed milionů let několik zajímavých ponaučení. Připomíná, že velké průlomy ne vždy vzejdou z mohutných expedic financovaných miliony dolarů. Někdy začínají u člověka, který se prostě sehnul a zvědavě se zadíval na podivně vyhlížející kámen.
Zároveň ukazuje, jak neúplný je obraz minulosti, který nám prezentují muzea. Každá nová kost může způsobit, že vědci přeskládají celé části evoluční skládačky. Tím spíš, že jurské vrstvy v regionech jako Patagonie nebo Afrika stále ukrývají nespočet překvapení. A nejde jen o akademickou záležitost – každý takový nález mění učebnice a rozšiřuje naše chápání života na Zemi před desítkami milionů let.
Náhodný nález na obyčejné pastvině se ukázal být chybějícím střípkem mozaiky týkající se šíření brachiosaurů po dávných kontinentech. Takové příběhy zároveň připomínají, jak nezastupitelnou roli hrají místní obyvatelé, kteří svou krajinu procházejí každý den – a umějí si všimnout toho, co ostatní přehlédnou.
