Grónský arktický led ustupuje už celé dekády, ale teprve nejnovější rozbor sedmdesáti let měření odhaluje, jak dramaticky se celý tento proces urychlil.
Geografové z barcelonské univerzity zmapovali každou extrémní epizodu tání grónského ledového příkrovu od roku 1950. Propojili satelitní záznamy, meteorologická pozorování a pokročilý klimatický model, aby odhalili, co přesně stojí za lavinovým nárůstem množství vody stékající z ledovce do světových oceánů.
Grónsko v ohnisku klimatické krize
V posledních letech Arktida přitahuje stále větší zájem politiků, armád i podnikatelů. Oteplující se klima otevírá nové námořní trasy a zpřístupňuje suroviny, které po staletí uzamykal led. Jenže týž proces podkopává základy stabilního klimatu, na němž závisí lidská civilizace po celé zeměkouli.
Grónský ledový příkrov je druhým největším zásobníkem sladké vody na Zemi, hned po Antarktidě. Jakmile ztrácí hmotu, tato voda míří do oceánů a zvedá jejich hladinu po celém světě – od Gdaňsku až po nilskou deltu. Proto se vědci již léta snaží přesně vyčíslit, jak rychle tento ledový „sklad“ mizí a co jeho ubývání nejvíce způsobuje.
Nejnovější analýza přináší jasný závěr: intenzivní epizody tání jsou nejen četnější, ale zasahují výrazně větší část povrchu Grónska a produkují mnohonásobně více vody, než se dosud předpokládalo.
Co vědci zkoumali: sedm desetiletí extrémního tání
Barcelonský tým se soustředil na období od roku 1950 do roku 2023. Den po dni rekonstruoval atmosférické podmínky nad Grónskem a sledoval, jak na ně ledový příkrov reagoval – tedy kolik vody vznikalo táním sněhu a ledu.
Badatelé rozlišili dva typy atmosférické cirkulace, které tání nejvýrazněji ovlivňují. Anticyklona přináší hojnost slunce, minimum oblačnosti a bezvetří s teplem. Cyklona naopak vtahuje teplé vzduchové masy, zpravidla z jihu, a způsobuje epizody vydatných dešťových srážek.
Pomocí regionálního klimatického modelu se vědci pokusili oddělit vliv těchto synoptických situací od celkového oteplování atmosféry. Jinými slovy: zrychluje se tání hlavně proto, že je vzduch všude teplejší, nebo proto, že se nad Grónskem čím dál častěji objevují pro led „smrtelné“ tlakové konfigurace?
Sedm rekordních sezón po roce 2000
Analýza jednoznačně ukázala, že charakter extrémních epizod tání se ve druhé polovině sledovaného období zásadně proměnil. Taje se častěji, intenzivněji a na větší ploše.
- Plocha ledového příkrovu zasažená intenzivním táním roste tempem přibližně 2,8 milionu čtverečních kilometrů za dekádu
- Objem vody vznikající v takových sezónách se zvýšil šestkrát
- Sedm z deseti nejdramatičtějších epizod tání nastalo již ve dvacátém prvním století
- Výjimečně silný otisk v klimatickém záznamu zanechaly letní sezóny v srpnu 2012 a v červenci 2019 a 2021
- Rozsah a intenzita tání v těchto letech neměly v datech sahajících do poloviny minulého století žádnou obdobu
- Led tehdy ubýval v měřítku, které klimatologové ještě nedávno považovali za málo pravděpodobné
Od přelomu tisíciletí grónský ledový příkrov stále pravidelněji vstupuje do režimu „maximálního tání“, jenž byl před pár desetiletími naprostou výjimkou.
Hlavní viník: oteplující se atmosféra
Výsledky studie ukazují, že samotné oteplování arktické atmosféry vysvětluje podstatnou část pozorovaného zrychlení. Podle vědců lze až přibližně 63 procent nárůstu produkce vody z tání přičíst přímo rostoucím teplotám vzduchu.
Změny v cirkulaci – tedy to, jak často a jak dlouho se nad Grónskem udržují určité typy tlakových systémů – mají také svůj díl odpovědnosti, avšak nedosahují vlivu celkového oteplovacího trendu. Jednoduše řečeno: i při rozložení počasí podobném šedesátým či sedmdesátým letům dnešní led taje podstatně intenzivněji, protože vzduch je zkrátka teplejší.
Pozoruhodný je geografický rozměr těchto změn. Nejsilněji reaguje nejen jih ostrova s mírněji laděným klimatem, ale také jeho vzdálený sever. Tato část ledového příkrovu přitom dlouho platila za stabilnější, chladnější a odolnější vůči krátkodobým výkyvům počasí.
Sever Grónska jako nový horký bod Arktidy
Modelování budoucnosti vycházející ze scénáře vysokých emisí skleníkových plynů naznačuje, že do konce 21. století se množství vody z tání na severu Grónska může ztrojnásobit. To je zvlášť znepokojivé, neboť tamní ledovce ústí přímo do Severního ledového oceánu a mohou zásadně ovlivňovat slanost a hustotu povrchových vod.
Trojnásobný nárůst odtoku sladké vody ze severního Grónska představuje vážné narušení rovnováhy mezi povrchovými a hlubinnými vodami Severního Atlantiku. Každý milimetr globálního vzestupu hladiny moře znamená reálné problémy pro nízko položená území a přístavní města.
Co to znamená pro hladinu moří a oceánské proudy
Zrychlené ubývání ledového příkrovu se přímo promítá do vyšší mořské hladiny. Grónsko již dnes patří k hlavním „dodavatelům“ vody pro rostoucí oceány a tempo popsané v tomto výzkumu naznačuje, že jeho podíl poroste rychleji, než počítaly starší prognózy.
Druhý, méně nápadný důsledek se týká citlivého uspořádání oceánských proudů. Příliš velký přísun studené sladké vody v severních šířkách může oslabit přenos tepla přes Severní Atlantik. Takový proces ovlivňuje počasí v celé Evropě – včetně České republiky – a mění rozložení nízkých tlaků, bouří i vln veder.
Samotný fakt, že Grónsko přichází o led, klimatology nepřekvapuje. Co je překvapuje, je rychlost, s jakou přibylo extrémních sezón tání po roce 2000. Pro plánování ochrany pobřeží, přístavní infrastruktury nebo přizpůsobení zemědělství v přímořských oblastech nezáleží jen na výsledném vzestupu hladiny, ale také na tom, kolik času mají komunity k přípravě.
Co to znamená pro střední Evropu a Česko
Pro čtenáře z Prahy, Brna či Ostravy mohou výsledky španělských vědců znít vzdáleně. Ve skutečnosti má dění na Grónsku přímý přesah do střední Evropy i české krajiny.
Vyšší hladina moře zvyšuje ohrožení pobřežních oblastí bouřkovými záplavami, zejména při silném příbřežním větru. Změna oceánských proudů může ovlivňovat četnost západních zimních bouří, které každých několik let tvrdě dopadají na evropské pobřeží. Narušení evropského klimatu se projevuje delšími suchými obdobími nebo přívalovými dešti, což zasahuje zemědělství i infrastrukturu.
Proto data ze severního Grónska vstupují do modelů odhadujících budoucí podmínky ve středomořském i středoevropském regionu. Každý nový výzkum tyto předpovědi zpřesňuje, snižuje míru nejistoty a dává samosprávám silnější argumenty při rozhodování o investicích na desítky let dopředu.
Zprávy ze zdánlivě vzdálené Arktidy nejsou exotickou kuriozitou. Jsou to včasná varování před změnami, které se postupně přenesou na naše řeky, města a účty za ochranná opatření. Čím lépe rozumíme tomu, jak rychle grónský led mizí, tím rozumněji dokážeme plánovat budoucnost i tady v Evropě.
