Největší městská aglomerace světa bojuje o přežití
Nejlidnatější metropolitní oblast na planetě se doslova řítí do země pod vlastní vahou, zatímco oceán útočí ze strany druhé. V indonéském hlavním městě probíhají zároveň tři katastrofy najednou.
V megapoli s více než 40 miliony obyvatel se setkávají krize, které by každá zvlášť byla vážným problémem: chronický nedostatek pitné vody z vodovodů, stále intenzivnější přívalové srážky a nepřetržitě stoupající hladina moře. Na váze jsou životy desetitisíců lidí a osud metropole, která ještě nedávno trhala rekordy v hospodářském rozvoji.
Džakarta v nedávné době předstihla Tokio a převzala titul největší městské aglomerace světa. Zpráva OSN z konce roku 2025 uvádí, že v jejích funkčních hranicích žije přibližně 42 milionů lidí. Město spolu s přilehlou zástavbou tvoří hustý urbánní labyrint na ploše 664 čtverečních kilometrů.
Jenže za tímto demografickým úspěchem se skrývá temná realita. Každý další rok přináší znepokojivá data o rychlosti, s níž se půda pod městem propadá. V některých čtvrtích tento proces dosáhl tempa, které nemá v historii jiných světových metropolí obdoby. Vědci z Bandungského technologického institutu dlouhodobě sledují pokles terénu prostřednictvím satelitů a výsledky jsou více než alarmující.
Proč se Džakarta propadá? Chybějící i přebývající voda zároveň
Kořen problému spočívá v tom, jak si město opatřuje vodu. Oficiální vodovodní síť nestačila přes léta krok za krokem rostoucímu počtu obyvatel. Pro miliony lidí se jediným dostupným zdrojem pitné vody staly domácí studny a hluboká čerpadla sahající do podzemních rezervoárů.
Čím více vody se z těchto hlubinných zásob odčerpává, tím výrazněji se nad nimi propadá povrch. Vrstvy sedimentů a jílu, které po tisíce let tvořily stabilní podloží, se začínají stlačovat. Tento jev je měřitelný v měřítku let, nikoliv desetiletí. Geologové přitom varují, že komprese mnohých půdních vrstev je nevratný proces.
V řadě džakartských čtvrtí klesá terén o několik centimetrů ročně, přičemž severní části města zaznamenávají poklesy přesahující dvacet centimetrů za rok. Výzkumníci z jakartské univerzity zdokumentovali případy, kdy se celé ulice propadly za pouhých pět let o více než metr.
Situaci ještě zhoršuje nekontrolované betonování. Obrovské plochy pokrývá asfalt a beton, které přerušují přirozené doplňování spodních vod dešťovými srážkami. Místo aby voda vsakovala do půdy, rychle odtéká do kanálů a řek — a cestou způsobuje záplavy.
Město, které zároveň vysychá a tone
Paradox Džakarty je až bolestivý: část obyvatel nemá doma tekoucí vodu, a přitom ti samí lidé několikrát do roka brodí po kolena v zapáchající povodňové břečce. V praxi zažívají sucho u kohoutku i přebytek vody na ulici — a to souběžně.
- Nedostatečné pokrytí vodovodní sítí, zvláště v chudších čtvrtích
- Masivní čerpání podzemních vod oslabující podloží
- Betonová zástavba bránící vsáknutí dešťů do půdy
- Silné monzunové deště trvající od října do března
- Zastaralá a nedostatečně dimenzovaná dešťová kanalizace
- Ucpané odpadní kanály plné bahna a komunálního odpadu
- Zanedbávaná říční koryta procházející celým městem
Taková kombinace faktorů proměňuje každou dešťovou sezónu v ruskou ruletu. Ulice se mění v řeky, další části města se propadají a vytvářejí čím dál hlubší kotliny. Hydrogeologové důrazně varují, že bez zásadní změny přístupu k vodnímu hospodářství se situace bude jen zhoršovat.
Pevnina klesá, moře stoupá
A tím problémy teprve začínají. Džakarta leží u břehů Jávského moře a je plně vystavena vzestupu mořské hladiny. Oceán ohřívaný globálním oteplováním se tepelně rozpíná a tající ledovce mu přidávají další objem vody.
Odhady pro tuto oblast hovoří o vzestupu hladiny moře v řádu dvou až čtyř centimetrů ročně. Pro většinu pobřežních měst je to závažný problém — ale pro Džakartu, která se propadá stejným nebo ještě rychlejším tempem, jde o dvojitý úder. Klimatologové z NASA sledují pomocí satelitů současně pokles půdy i nárůst hladiny oceánu.
V severních čtvrtích se část území nachází již pod úrovní moře a zůstává „na suchu“ výhradně díky hrázím a protipovodňovým zdím. Ty se ale při silnějších bouřích poškozují. Stavební inženýři opravují praskliny v betonových bariérách pravidelně, jenže každá nová monzunová sezona přináší další destrukci.
Obyvatelé severní Džakarty tak žijí doslova na frontové linii: sevřeni mezi mořem a klesající zemí, zcela závislí na odolnosti betonových valů. Každá silnější bouře s sebou nese riziko protržení ochrany a dalšího vlna zatopených obytných čtvrtí. Městská správa investovala v uplynulých letech miliardy rupií do posilování protipovodňových hrází.
Dešťová sezona je rok od roku nebezpečnější
Místní klima samo o sobě vydatné srážky v období monzunů podporuje. Jenže teplejší vzduch dokáže pojmout více vodní páry, takže lijáky zesilují a trvají déle než ještě před patnácti lety. Když přichází monzun, intenzita dešťů se znatelně stupňuje.
Dešťová kanalizace ani řeky protékající městem nejsou schopny takový nápor zvládnout. Ucpané kanály se plní bahnem, odpadky a splašky. Rozvodnělé řeky pak vytékají z koryt a špinavá voda se valí přímo do domů, obchodů a škol. Hygienici po každé větší povodni varují před rizikem epidemií střevních chorob.
Meteorolog Bambang Dwiyanto z indonéské meteorologické služby zdokumentoval, že intenzita srážek ve stejném časovém úseku vzrostla od roku 2010 průměrně o 23 procent. Deště, které dříve přicházely jednou za pět let, se dnes opakují každé dva roky.
Jak vypadá budoucnost Džakarty? Prognózy sahají až k roku 2050
Expertní scénáře jsou daleko od optimismu. Část analýz varuje, že do poloviny tohoto století může až třetina dnešního indonéského hlavního města přestat být vhodná k trvalému obývání. Nejvíce ohroženy jsou nejníže položené čtvrti bezprostředně vystavené působení moře.
Tyto prognózy počítají s tím, že současné trendy budou pokračovat. Pokud se spotřeba podzemních vod ještě zvýší nebo oteplování klimatu přitvrdí, rozsah škod může být ještě větší. Výzkumný tým z Utrechtské univerzity sestavil několik vývojových modelů a ani ten nejoptimističtější z nich nepřináší jednoduché řešení.
Vědecký časopis Nature zveřejnil studii, podle níž by do roku 2050 mohlo být trvale zaplaveno přibližně 95 procent severní Džakarty, pokud se současná rychlost poklesu půdy nesníží. To by znamenalo přesídlení zhruba šesti milionů lidí.
Obrana za každou cenu: hráze, zdi a nové hlavní město
Indonéské vlády se už roky snaží nastupující katastrofě čelit. V Džakartě vyrostly první velké ochranné stavby: hráze, opěrné zdi a systémy pobřežní ochrany. V plánech se objevil i grandiózní projekt „mořské přehrady“ s komplexem umělých ostrovů, který však vzbudil vlnu kritiky kvůli enormním nákladům a pochybnostem o proveditelnosti.
Varianta tohoto projektu pod názvem Great Garuda počítala se sedmnácti umělými ostrovy tvarovanými do siluety mytického ptáka Garudy, které by chránily město před mořem. Odhadované náklady dosahovaly 40 miliard dolarů a projekt čelil tvrdé kritice kvůli ekologickým dopadům na Jávské moře.
Vedle inženýrských řešení vláda prosazuje omezení čerpání podzemních vod a rozšiřování vodovodní sítě. Bez zajištění přístupu obyvatel k bezpečným zdrojům vody zůstane boj s propadáním půdy nerovný. Městská vodárenská společnost PAM Jaya síť postupně rozšiřuje, avšak tempo je pomalé.
Nusantara – přesun hlavního města na Borneo
Nejradikálnější řešení se už stává realitou. Indonésie začala budovat nové hlavní město jménem Nusantara na ostrově Borneo, více než 1200 kilometrů od Džakarty. Oficiálně se hovoří o odlehčení přelidněné metropole a vybudování moderního, udržitelnějšího správního centra.
Jde o gigantický projekt. Náklady se odhadují na přibližně 35 miliard dolarů a dokončení se plánuje kolem roku 2045. Samotný přesun institucí potrvá mnoho let a Džakarta ještě dlouho zůstane hospodářským srdcem země. Prezident Joko Widodo slavnostně zahájil výstavbu v roce 2022.
Plán ovšem vyvolává spory. Kritici poukazují na riziko odlesňování Bornea, vysídlení místních komunit a vznášejí otázku, zda tak obrovské prostředky neměly přednostně směřovat na záchranu stávající metropole. Environmentalisté varují před dopady na deštný prales a ohrožené druhy — včetně orangutanů.
Co se může svět naučit z příkladu Džakarty
Osud indonéského hlavního města je varováním pro mnoho metropolí ležících u moře nebo u velkých řek. Vzorec se opakuje: betonování dalších ploch, ignorování přirozených záplavových území, rostoucí spotřeba vody, zastaralá kanalizační infrastruktura a absence dlouhodobého plánu adaptace na klimatické změny.
V raných fázích lze část škod ještě zvrátit. Omezení odběru podzemních vod, lepší zadržování dešťové vody v krajině, obnova mokřadů a záplavových parků nebo investice do chytrých kanalizačních systémů — to nejsou projekty, které by lákaly na titulní strany novin, ale v praxi mohou zachránit celá města před scénářem, který dnes prožívá Džakarta.
Bangkok, Manila, Šanghaj nebo Houston čelí podobným výzvám v různé míře. Odborníci z Mezivládního panelu pro změnu klimatu zdůrazňují naléhavost okamžitého jednání.
Zdraví, kvalita života a společenská cena krize
Džakarta patří zároveň mezi nejvíce znečištěná velká města Asie. Smog, výfukové plyny a prach ze staveniště se mísí s vlhkým, horkým vzduchem a vytvářejí mimořádně náročné životní podmínky. K tomu po každé větší povodni přistupuje riziko nemocí přenášených vodou: infekce trávicího traktu, kožní onemocnění a šíření patogenů. Podle Světové zdravotnické organizace trpí respiračními potížemi kvůli znečištění ovzduší více než 60 procent obyvatel.
Největší břemeno nesou obyvatelé nejchudších čtvrtí. Právě tam je přístup k vodovodu nejhorší a záplavy tam způsobují největší zkázu v provizorní zástavbě. Každý zatopený dům znamená ztracené úspory, přerušené vzdělávání dětí a týdny úklidu místo výdělečné práce.
V nadcházejících desetiletích bude stále více měst nuceno zodpovědět stejnou otázku, kterou si dnes klade Indonésie: jak dlouho a za jakou cenu se vyplatí bránit stávající polohu hlavního města — a od jakého momentu je rozumnější částečný ústup a hledání nového domova pro miliony obyvatel?
