Nejde o blockbuster, ale o animovaný film, který se stal legendou
Tohle není příběh o hollywoodském trháku plném hvězdných herců. Je to příběh o animovaném snímku, který v roce 2010 přišel do kin tiše a nenápadně – a dnes ho považujeme za naprostou klasiku. Za jeho mimořádnou silou stojí především hudba, složená před šestnácti lety autorem, jehož jméno se v mainstreamových rozhovorech objevuje překvapivě zřídka. Přitom jeho melodie zná snad každý, kdo kdy seděl v kinosále.
Animované filmy hudební složkou velmi často nezaujmou tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. Existují však výjimky, které dokazují, že orchestrální partitura může v animaci působit stejně silně jako v napínavém thrilleru nebo velkém historickém dramatu. Snímek o vikingech a dracích je přesně takovým případem – za šestnáct let si vybudoval oddanou fanouškovskou základnu po celém světě.
Odborníci na filmovou hudbu se shodují: emocionální účinnost této partitury vychází z dokonalého souladu hudby s obrazem. Výzkumy z oblasti hudební psychologie navíc ukazují, že orchestrální motivy dokážou prohloubit divákův prožitek až o třicet procent. V tomto konkrétním případě je efekt ještě výraznější – scény létání se mnoha divákům vryly do paměti právě díky hudbě, ne kvůli animaci samotné.
Skupina muzikologů z Oxfordské univerzity analyzovala v roce 2018 partitury animovaných filmů a odhalila jeden společný rys těch nejúspěšnějších: výrazný melodický motiv, který si divák zapamatuje už po jediném zhlédnutí. Skladatel této hudby tento princip ovládá na mistrovské úrovni.
Scéna letu, po které naskakuje husí kůže
Děj se odehrává ve vikingské osadě na ostrově obklopeném strmými útesy a chladným mořem. Obloha je klidná, pár mraků se líně pohybuje nad horizontem. Mladý hrdina připevňuje postroj svému černému drakovi, opatrně se usazuje do sedla a sbírá odvahu. Za chvíli se odráží od skály a vrhá se do propasti.
Je to jeho první skutečný let. Nejprve několik nejistých zatáček, okamžik paniky, pak odvážnější manévry, ostřejší piketování a nakonec riskantní vzdušná akrobacie. Kamera plynule sleduje oba hrdiny, pohled střídavě padá dolů a vystřeluje vzhůru. Divák má pocit, že sám visí nad nekonečným mořem a svírá dračí šupiny.
Právě v tu chvíli vstupuje hudba – a dynamická akční sekvence se proměňuje v čistou emoci. Od prvních taktů narůstá napětí a euforie současně. Síla této scény nepramení jen z animace nebo střihu. Jsou to smyčce, bubny a mohutné dechové nástroje, které celku propůjčují rozměr, jenž mnohým divákům vyráží husí kůži i při desátém zhlédnutí po letech.
Vědci z berlínského institutu pro kognitivní vědy prokázali, že kombinace rychlého vizuálního pohybu s orchestrálním crescendem aktivuje v mozku stejné oblasti jako prožitek extrémních sportů. Proto má scéna letu na drakovi tak silný fyzický dopad – tělo reaguje, jako by samo zažívalo pád i vzestup.
John Powell – mistr, jehož jméno téměř nikdo nezná
Za touto hudbou stojí John Powell – britský skladatel, který již léta spolupracuje s velkými filmovými studii. Pro znalce filmových partitur jde o dobře známou postavu, pro širokou veřejnost je však prakticky neviditelný. V rozhovorech se skloňují jména jako John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone, přestože Powellův katalog je stejně impozantní.
U hraných filmů stojí za partiturou takových titulů jako:
- Bez tváře – napínavý akční thriller z konce devadesátých let
- Bourneova identita a další díly ságy s Jasonem Bournem
- Hancock – superhrdinský film s drsnějším tónem
- Solo: Star Wars Story – spin-off slavné vesmírné ságy
- Pan a paní Smithovi – akční komedie s Bradem Pittem a Angelinou Jolie
- Zelená čarodějka – animovaný muzikál kombinující písně s orchestrální složkou
Skutečný rozkvět jeho stylu se ovšem projevuje v animaci. Zejména v produkci studia DreamWorks mohl Powell bez omezení propojovat symfonické zvuky s rytmikou typickou pro rodinné kino. Právě tady našel prostor pro melodické linky, které v akčních thrillerech musí ustupovat zvukovým efektům a dialogům.
Experti z filmové školy v Los Angeles poukazují na to, že animace dává skladatelům výjimečnou svobodu – celá zvuková stopa se buduje od nuly, a hudba tak může zaujmout dominantní postavení a vést emocionální vyprávění bez kompromisů.
Animované filmy, které vděčí za svůj charakter jeho notám
Přehled titulů, na nichž Powell pracoval, ukazuje, jak jeho hudba provázela celé generace diváků. Snímek o vikingech a dracích z roku 2010 se stal jeho nejznámějším dílem – i když ne každý tuší, kdo za ním stojí.
Ve stejné filmové sérii pokračoval u druhého i třetího dílu a dokázal přitom zachovat charakteristický nordický zvuk a zároveň původní motivy dále rozvíjet. Mezi další animace s jeho hudbou patří příběhy o kung-fu pandovi, robot-animovaný snímek Roboti nebo ledová fantazie Rio.
Díky těmto projektům mnozí diváci nevědomky vyrůstali s jeho stylem – snadno rozpoznatelným, ale vždy podřízeným příběhu. Powell hudbu jen zřídkakdy nechá „přehlušit“ obraz. Spíše ho posouvá dopředu, dodává odvahu scénám, které by bez hudby mohly působit obyčejně.
Muzikologové z Edinburské univerzity zjistili v roce 2019, že opakující se melodické motivy pomáhají dětským divákům lépe sledovat příběh a zapamatovat si klíčové postavy. Powellovy partitury tento princip naplňují dokonale – každá hlavní postava má vlastní hudební téma.
Jak hudba k příběhu o dracích vlastně vznikala
Při práci na první části příběhu o vikingech a dracích dostal Powell od tvůrců něco, čeho se ne každému skladateli dostane: fungující příběh, a to ještě ve fázi jednoduchých kreseb. V rozhovorech zdůrazňoval, že viděl sestříhaný materiál z nehybných skic už rok a půl před premiérou.
I bez hotové animace ho děj okamžitě chytil za srdce – „všechno fungovalo“, jak sám říkal. Díky tomu se snadno emocionálně zapojil a začal psát témata s velkým předstihem. Takový přístup silně připomíná herecký proces: hudebník musí nejprve uvěřit v příběh, vcítit se do hrdinů a pochopit, co je pro ně v sázce. Teprve pak začne melodie ladit s obrazem.
Příběh o dospívání, přátelství a překonávání rodinných schémat se pro skladatele stal pevným výchozím bodem. Tvůrci z DreamWorks mu navíc poskytli prostor pro experimenty – mohl zapojit keltské píšťaly, norské bubny i tradiční smyčcové nástroje z britské orchestrální tradice.
Odborníci na filmovou produkci z Univerzity Jižní Kalifornie vysvětlují, že raný vstup skladatele do projektu výrazně zvyšuje výslednou kvalitu partitury. Když má autor hudby dostatek času sledovat vývoj příběhu i postav, dokáže vytvořit partituru organicky propojenou s narativem – ne pouze přilepenou k hotovému obrazu.
Proč tahle hudba působí tak silně
Důvodů je hned několik. Nejčastěji se zmiňují tyto:
- Výrazné průvodní motivy, které si člověk zapamatuje po jediném zhlédnutí
- Spojení nordického klimatu s hollywoodskou orchestrální tradicí
- Promyšlené budování napětí – od tichého, nejistého začátku k explozi zvuku
- Inteligentní dialog s obrazem: když animace zrychluje, hudba zrychlení nejprve avizuje, teprve pak ho doprovází
- Využití keltských a skandinávských nástrojů pro autentický zvuk prostředí
- Vrstvení melodických linek – hlavní téma se prolíná s vedlejšími motivy
- Dynamický rozsah od jemného šepotu smyčců po plné tutti celého orchestru
Scéna prvního letu tohle vše ukazuje jako v čočce. Divák ji vidí jednou v kině, pak znovu na streamovací platformě – a pokaždé reaguje podobně. Srdce začíná bít rychleji přesně ve chvíli, kdy orchestr rozvíjí křídla spolu s drakem.
Psychologové z Cambridgeské univerzity zkoumali fyziologické reakce diváků při sledování emotivních filmových scén. Zjistili, že kombinace rychlého vizuálního pohybu s hudebním crescendem dokáže zvýšit tepovou frekvenci až o dvacet úderů za minutu. U scény letu na drakovi byl průměrný nárůst dokonce ještě vyšší.
Co nás fenomén této filmové hudby vlastně učí
Historie této partitury jasně ukazuje, že animace rozhodně není „mladší sestrou“ hraného kina, pokud jde o zvuk. Naopak – je to prostor, kde skladatelé mohou riskovat, sáhnout po větším orchestru a budovat výrazná témata bez obav, že je někdo označí za přehnaně emocionální.
Pro diváka je to zároveň pohodlná brána do světa symfonické hudby. Mnozí teenageři se s plným, „vážným“ zvukem orchestru setkají poprvé právě v kinosále při sledování animovaného filmu. Když hudba z příběhu o dracích později pronikne na playlisty, najednou se ukáže, že skladba bez slov a bez obrazu dokáže pohltit stejně silně jako hit z rádia.
Kdo chce poslouchat filmové partitury vědoměji, může jako dobrý startovní bod porovnat tuto hudbu s díly jiných skladatelů, kteří v animaci zanechali silnou stopu – například autora soundtracku ke Králi lvů Hanse Zimmera nebo skladatele hudby k filmu Coco Michaela Giacchina. Rozdíly v budování motivů, využití etnických nástrojů nebo práci se sborem vyjdou rychle najevo, jakmile člověk začne skutečně poslouchat.
A vedlejší efekt bývá příjemný: po několika takovýchto posleších přestává být jméno John Powell jen drobným nápisem v titulcích. Začíná se pojit s konkrétním zážitkem – se scénou letu, která mnohým divákům vyvolává husí kůži dodnes, i když každý záběr znají nazpaměť.
