Je každý laskavý člověk automaticky altruista?
V době, kdy se mnohé projevy vstřícnosti ve skutečnosti skrývají zájem o budoucí výhody, působí opravdu nezištný člověk téměř jako vzácný unikát. Psychologové se léta snaží přijít na to, co odlišuje toho, kdo pomáhá „protože je to slušné", od toho, kdo skutečně klade potřeby druhých nad vlastní pohodlí.
Altruismus si často pleteme s obecnou vlídností nebo příležitostnými gesty velkorysosti. Někdo jednou přispěje na dobročinnou sbírku, jindy uvolní místo v MHD a už se považuje za člověka, který pomáhá ostatním. Psychologie je ale podstatně přísnější.
Vědci definují altruistu jako někoho, kdo je ochoten obětovat čas, energii a někdy i vlastní bezpečí — aniž by za to čekal jakoukoliv odměnu. Takový člověk jedná reflexivně a stabilně, ne pouze o svátcích nebo po shlédnutí dojemného videa.
Jaké formy altruismu odborníci rozlišují?
Výzkumníci identifikovali několik různých typů nezištného chování, každý s odlišnou motivací. Nejzajímavější a zároveň nejvzácnější je čistý altruismus — situace, kdy někdo pomáhá naprosto cizímu člověku a přitom riskuje skutečnou ztrátu, ať už jde o čas, peníze nebo zdraví.
Vedle toho existuje skupinový altruismus, kdy lidé upřednostňují blaho vlastní rodiny nebo komunity. Dále reciproční altruismus, při němž podvědomě počítáme s tím, že se nám pomoc jednou vrátí. A konečně signální altruismus, jehož cílem je posílit vlastní reputaci v očích okolí.
Právě čistý altruismus je pro vědce nejcennějším předmětem zkoumání, protože odhaluje podstatu skutečné lidské nezištnosti — a jeho motivaci nelze vysvětlit žádnou běžnou kalkulací výhod.
Empatie a extraverze: kombinace, která vede k pomoci
Výzkumy z přelomu první a druhé dekády tohoto století ukázaly, že lidé se silnější schopností vcítit se do druhých se výrazně častěji zapojují do pomoci. Empatie přitom nezůstává jen v rovině myšlenek — v mnoha případech se přímo promění v konkrétní čin.
Studie naznačují, že k nezištným gestům mají největší sklon osoby spojující vysokou míru empatie se dvěma osobnostními rysy. Prvním je extraverze — snadnost navazování kontaktů, otevřenost vůči lidem a ochota přijít s iniciativou. Druhým je přívětivost, tedy sklon ke spolupráci, vstřícnosti a hledání shody namísto rivality.
Uzavřený a nedůvěřivý člověk může cizí utrpení vnitřně prožívat, ale chybí mu odvaha nebo připravenost přistoupit k druhému a nabídnout podporu. U empatické osoby s extrovertními sklony se vzdálenost mezi myšlenkou „měl bych něco udělat" a skutečným jednáním výrazně zkracuje.
Tři vlastnosti, které odlišují pravé altruisty od ostatních
Sociální psychologové zkoumající chování mimořádně angažovaných pomocníků opakovaně naráželi na tři společné charakteristiky. Ty dohromady tvoří jakousi šablonu skutečně nezištné osoby.
1. Přesvědčení, že lidé nejsou od přírody zlí
V jednom výzkumu vědci používali speciální škálu měřící víru v existenci „čistého zla" v člověku. Respondentům předkládali tvrzení jako „někteří jsou prostě zlí až do morku kostí" a sledovali míru souhlasu.
Osoby se silnými altruistickými sklony dosahovaly na této škále překvapivě nízkých hodnot. Nejde přitom o naivitu ani o popírání existence zločinců nebo manipulátorů. Jde spíše o základní životní postoj: místo předpokladu, že většina lidí představuje potenciální hrozbu, altruista v nich vidí bytosti schopné dobra za příznivých podmínek.
Tito lidé:
- přiznávají druhým důvěru jako výchozí nastavení
- snadněji rozpoznávají dobré úmysly
- nevycházejí z přesvědčení, že je každý chce zneužít
- hledají v ostatních pozitivní motivace
- méně se obávají podvodu, když nabízejí pomoc
- věří v možnost změny i u problematických jedinců
Tato mírnější vize lidské přirozenosti pomáhá překonat váhání. Pokud druzí nejsou vnímáni jako potenciální nepřátelé, je podstatně snazší reagovat impulzem vstřícnosti než kalkulací „určitě mě využije".
2. Mimořádná citlivost na strach a utrpení druhých
Vědci zkoumající strukturu mozku u extrémně nezištných osob odhalili zajímavou spojitost: oblasti odpovědné za zpracování emocí, zejména strachu, jsou u mnoha z nich výrazněji rozvinuté. Tito lidé jednoduše intenzivněji „zachycují" cizí úzkost, zmatek nebo paniku.
V praxi to znamená, že altruista rychleji postřehne ztuhlý úsměv a napětí v hlase kolegy, který „předstírá, že je vše v pořádku". Všimne si dítěte v autobuse, které náhle ztichlo, nebo starší osoby dezorientovaně kroužící po úřadu.
Čím více je někdo citlivý na projevy cizí bezmocnosti, tím obtížněji kolem ní prochází lhostejně. Pro mnohé to má dokonce fyzický rozměr: pohled na cizí strach vyvolává vnitřní nutkání jednat. Neurologové potvrdili, že tato zvýšená aktivita v oblasti amygdaly a předního cingulárního kortexu je u altruistů běžná.
Právě tato zvláštní vnímavost stojí za mnohými velkoryse gesty — od darování orgánu neznámému příjemci po spontánní záchranu oběti nehody.
3. Absence pocitu vlastní výjimečnosti
Když se dozvíme o někom, kdo daroval ledvinu naprosto cizímu člověku, naše první reakce bývá: „to musí být světec, úplně jiný než běžní lidé." Ve skutečnosti však osoby přijímající tak radikální rozhodnutí o sobě vůbec takto nepřemýšlejí.
Z výpovědí zaznamenaných psychology plyne, že praví altruisté mají překvapivě skromný vztah k vlastním činům. Považují za samozřejmé, že každý „normální" člověk by na jejich místě jednal stejně, a jejich gesto je v jejich očích nijak nepovyšuje.
Nehledají publicitu ani uznání. Anonymita jim vyhovuje víc než slavnostní oceňování. Výzkumníci zjistili, že právě tato pokora je nejspolehlivějším ukazatelem opakovaných altruistických činů. Lidé přesvědčení o vlastní výjimečnosti kvůli štědrosti pomáhají paradoxně méně pravidelně než ti, pro které je nezištnost přirozeným reflexem.
Dá se altruismus naučit?
Nejzajímavější na celém tomto obrazu je, že vlastnosti podporující altruismus nejsou výsadou úzké skupiny „zrozených hrdinů". Empatii, důvěru v druhé i citlivost k emocím lze postupně rozvíjet. Nezištnějším se člověk může stát, pokud si vybuduje správné návyky.
Pomáhají k tomu například:
- pravidelná cvičení všímavosti vůči druhým — vědomé sledování emocí lidí kolem namísto soustředění výhradně na sebe
- kontakt s příběhy skutečné pomoci ukazujícími, jak malé gesto dokáže změnit něčí situaci
- drobné, opakovatelné projevy vstřícnosti postupně přetvářející naše návyky a vnímání ostatních
- dobrovolnická práce v charitativních organizacích
- aktivní naslouchání problémům blízkých bez okamžitého vnucování rad
- finanční podpora neziskových organizací
- mentoring méně zkušených kolegů
- pravidelná péče o seniory v komunitě
Altruismus zřídka začíná velkými, filmovými gesty. Mnohem častěji vyrůstá z řady drobných rozhodnutí neodvrátit pohled, když někdo potřebuje pomoc.
Kdy se může nezištnost stát pastí?
Je důležité zmínit jednu zásadní výhradu: skutečnost, že se někdo rád obětuje pro druhé, neznamená, že by to měl dělat vždy a za každých okolností. Osoby se silným reflexem pomáhat bývají ideálním cílem pro manipulátory, kteří těží z jejich pocitu odpovědnosti a viny.
Odborníci na duševní zdraví proto stále častěji mluví o potřebě moudrého altruismu — tedy spojení nezištnosti se zdravou péčí o vlastní hranice. Pomoc přestává být autentická ve chvíli, kdy někdo opakovaně rezignuje na základní potřeby, bezpečnost nebo psychické zdraví jen proto, že „se to tak sluší".
Zralá nezištnost nevylučuje asertivitu. Je možné zároveň věřit v dobro v lidech, silně reagovat na cizí utrpení, nepovažovat se za hrdinu — a přitom umět říct „teď na to nemám", když jsou vlastní zdroje vyčerpány. Takový přístup má největší šanci vydržet po léta, místo aby skončil vyhořením a hořkým zklamáním.
