Krajina jako nová součást obrany
V době stupňujícího se napětí na východě Evropy hledají vlády netradiční způsoby, jak chránit své území. Obnova říčních niv, rašelinišť a pralesů má sloužit nejen ke zmírnění klimatických dopadů, ale také ke zpomalení postupu cizích vojsk a narušení jejich zásobovacích tras.
Dosavadní představa bezpečnosti stála hlavně na tancích, raketách a vojenských aliancích. Dnes do této skládačky přibývá nový dílek: záměrné formování krajiny. Brusel vyzývá členské státy, aby obnovovaly přirozené ekosystémy v pohraničních pásmech – a to nejen z klimatických důvodů, ale i s přímým ohledem na obranu vlastního území.
Logika je přímočará: čím obtížnější terén, tím pomaleji se armáda pohybuje, zvláště ta mechanizovaná. Hustý les, podmáčené údolí nebo rozsáhlá zátopová oblast mohou fungovat jako přírodní zeď. Jenže tuhle zeď nestavíte z betonu – stavíte ji z vody, rašeliny a stromů.
Evropská komise ve svých přírodních politikách stále zřetelněji propojuje tři cíle najednou: bezpečnost, biodiverzitu a klimatickou adaptaci. Podle unijního nařízení o obnově přírody mají státy do roku 2030 uvést do dobrého stavu minimálně pětinu svých degradovaných ekosystémů. Část odborníků navrhuje, aby co nejvíce takových projektů probíhalo právě v pohraničních zónách a podél hlavních tras možného průchodu vojsk.
Co odhalila válka na Ukrajině o síle terénu
Impulzem k tomuto způsobu uvažování se stala válka na Ukrajině. Při zahájení plnohodnotné invaze postupovaly ruské jednotky na Kyjev a počítaly s jeho rychlým dobytím. Ukrajinské velení však vsadilo na taktiku, která ukázala ohromnou sílu krajinné konfigurace.
Na řece Irpiň, přítoku Dněpru, se rozhodli odpálit hráz. Voda zalila celé údolí a louky spolu s poli se během chvíle proměnily v rozlehlou nestabilní zátopovou krajinu. Terén, po němž ještě pár dní předtím vojska bez problémů projížděla, se najednou stal pastí pro těžkou techniku. Tanky a transportéry začaly uvíznout a zásobovací trasy přestaly fungovat podle ruských plánů.
Analýzy satelitních snímků potvrdily, že zaplavená plocha dosáhla rozlohy v řádu čtverečních kilometrů. Celá ofenziva musela být reorganizována a tempo útoku výrazně zpomalilo. Řízené zaplavení irpinského údolí se stalo symbolem využití terénu jako reálného obranného nástroje – bez jediného výstřelu.
Ukrajinci navíc těžili z toho, co prostě měli po ruce – rozsáhlá rašeliniště na severu země. Tyto přírodní „vodní polštáře“ jsou pro rychlý přesun těžké techniky zcela nevhodné. Vodou nasycený nestabilní podklad pohlcuje vozidla a jejich vyproštění nebo obejití bažiny trvá daleko déle než jakákoliv změna plánu na velitelské mapě.
Proč jsou mokřady takovou noční můrou pro pancéřované jednotky
Bažiny a mokřady přinášejí armádám zásadní komplikace hned z několika důvodů. Za prvé, půda v těchto místech obsahuje obrovské množství vody. Když po ní projíždí bojové vozidlo vážící desítky tun, tlak způsobí propadání. Ani široké pásové pásy nedokážou váhu rozložit natolik, aby se technika mohla pohybovat bez potíží.
Za druhé, moderní armády jsou závislé na nepřerušených zásobovacích linkách. Palivo, munice a náhradní díly musí přicházet včas. Jakmile nákladní vozy nemají kudy projet, celá ofenziva se zastaví. Proto analytici v zemích NATO sledují Rusko mimo jiné i přes prizma sezónního rozmočení půdy – tzv. rasputicy.
Podobný přístup nyní získává na váze i na unijní straně. Silný stát není jen moderní armáda a infrastruktura – je to také moudře využitá krajina, která nepřátelům stěžuje pohyb a obráncům ho naopak usnadňuje.
Obnova podmáčených území může mít velmi konkrétní podoby:
- uzavření starých odvodňovacích příkopů a zadržení vody v krajině
- navrácení přirozených meandrů řekám místo rovných kanalizovaných koryt
- výkup zemědělské půdy v nejnižších částech údolí pro vytvoření zátopových zón
- rekultivace degradovaných rašelinišť, která po odvodnění dlouhá léta vysychají
- propojení izolovaných mokřadů do souvislých přírodních koridorů
- obnova břehových porostů vrb a olší podél vodních toků
Podobné projekty se zvažují zejména podél východního křídla Evropy, od pobaltských států po Balkán. Jde o řetězce říčních údolí, kde by přirozené záplavy mohly fungovat jako série přírodních „prahů“ zdržujících pochod cizích formací.
Staré lesy jako živá obranná bariéra
Druhým pilířem tzv. zelené obrany jsou lesy – a to zejména ty nejstarší, kde stromy rostou desítky nebo stovky let bez intenzivní těžby. Hustá síť kmenů, podrostu a mrtvého dřeva omezuje viditelnost i prostor pro manévrování. Přesun těžké techniky v takovém terénu je mimořádně obtížný a na mnoha místech prostě nerentabilní.
Polsko zastává v této diskusi zvláštní místo. Začátkem roku 2024 tamní ministerstvo klimatu oznámilo zastavení těžby ve vybraných nejcennějších starých porostech. Jde sice o zlomkovou část státem spravovaných lesů, ale rozhodnutí má jak symbolický, tak strategický význam. V úvahu přicházejí komplexy v Augustówě, Knyszýnském pralese, karpatském pásmu nebo vybrané oblasti v blízkosti velkých měst.
Ochrana starých lesů se stává víc než jen sporem o kubické metry dřeva. Je to rozhodnutí o tom, zda je vnímáme jako živý štít krajiny a stabilizátor klimatu. Nejznámějším příkladem v regionu zůstává Bělověžský prales zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Tento praobyčejný les ukazuje, jak vypadá ekosystém, který člověk zcela nepodřídil hospodářství.
Přítomnost vlků, rysů a zubrů svědčí o jeho zachovalosti. Obrovské množství mrtvého dřeva a vícepatrová struktura korun vytvářejí prostor nesmírně obtížný pro masový pohyb vozidel. Lesy tohoto typu navíc stabilizují půdu díky rozvinutému kořenovému systému, zadržují srážkovou vodu a tlumí místní vlny horka.
Z obranného hlediska mohou plnit roli rozsáhlých zón, které je výhodnější obejít, než je zdolávat silou. To ovšem prodlužuje zásobovací linie potenciálního agresora a obráncům dává více času. Vědci přitom zdůrazňují, že zachování přirozené struktury lesa přináší výrazně větší odolnost než plantážovité vysazování jednodruhových porostů.
Kde se potkává obrana s ochranou klimatu a biodiverzity
Obnova lesů a bažin zdaleka není výhradně vojenský projekt. Je součástí mnohem širší klimatické skládačky. Rašeliniště uchovávají gigantické zásoby organického uhlíku – odhaduje se, že v sobě nesou přibližně třetinu veškerého uhlíku obsaženého v půdách celé planety. Jakmile vysychají nebo jsou odvodněna, začínají intenzivně uvolňovat oxid uhličitý.
Zalesněné oblasti a přirozená říční údolí naopak zmírňují dopady extrémních počasí. Při přívalových deštích zadržují přebytečnou vodu a během sucha ji postupně uvolňují zpět do krajiny. Pro zemědělství, města i průmysl to představuje reálný štít před stále častějšími povětrnostními extrémy. Renaturalizace krajiny navíc zlepšuje kvalitu podzemních vod a snižuje půdní erozi.
Propojení vojenského a ekologického myšlení ovšem přináší i obtížné otázky. Bude stát ochoten zaplavit vlastní pole nebo obětovat infrastrukturu v případě konfliktu? Jak sladit zájmy místních komunit s potřebou vytvářet zátopové zóny nebo chránit lesy před těžbou? To jsou reálná dilemata, před nimiž vlády stojí. Výzkumníci z kodaňských a varšavských univerzit přitom upozorňují, že dialog s obyvateli dotčených oblastí je pro úspěch jakéhokoliv projektu krajinné obnovy naprosto klíčový.
Krajina jako investice do bezpečnosti a budoucnosti
Čistě vojenský přístup k obraně má své limity. Současné konflikty čím dál tím více míří na vodní zdroje, přehrady a energetické sítě. Pokud je krajina příliš přetvořená a řeky kanalizované, každý útok na klíčovou infrastrukturu nese větší riziko katastrofy. Přirozené ekosystémy fungují jako pojistky – rozptylují energii povodní, větrů i vln veder.
Pro Polsko ležící na rozhraní zájmů Východu a Západu má téma zelené obrany velmi praktický rozměr. Rozhodnutí o tom, kde povolit intenzivní meliorace a kde obnovit podmáčená údolí, které lesy otevřít těžbě a které ponechat ladem, začínají mít váhu nejen pro přírodu, ale také pro dlouhodobou bezpečnost státu. Ve veřejné debatě se toto téma teprve rozjíždí, avšak ve strategických dokumentech a unijních plánech se objevuje zcela zřetelně.
Krajina není pouhým pozadím vojenských operací. Je to plnohodnotný prvek hry, který může hrát ve prospěch těch, kdo včas pochopí, že řeky, lesy a bažiny nejsou překážkou rozvoje, ale investicí do budoucnosti a bezpečnosti vlastních hranic. Stojí za to se zamyslet, zda skutečně chápeme hodnotu mokřadů a starých porostů v celé jejich šíři.
