Animovaný film, který tiše dobyl srdce diváků
Animovaný snímek z roku 2010 si za ta léta vybudoval pověst kultovní klasiky. Hlavní zásluhu na tom nese hudba, která dokonale spojuje vizuální působivost s hlubokou emocí. Přitom její autor dodnes stojí ve stínu slavnějších kolegů.
Nešlo o hollywoodský blockbuster s hvězdným obsazením. Byl to animovaný film, který vstoupil do kin nenápadně – a dnes ho mnozí považují za jednu z nejsilnějších animací vůbec. Klíčem k tomu je soundtrack složený před šestnácti lety, jehož melodie zná téměř každý divák, i když jméno skladatele mu nic neříká.
Odborníci na filmovou hudbu už dlouho poukazují na to, že animace dává skladatelům výrazně větší tvůrčí volnost než hraný film. Můžeš riskovat, sáhnout po mohutném orchestru a budovat silné hudební motivy, aniž by tě někdo obvinil z přehnaného patosu. Právě proto bývají soundtracky animovaných filmů emocionálně silnější než hudba k mnohým akčním snímkům.
Pro spoustu teenagerů je kino prvním místem, kde se setkají se symfonickou hudbou. Když pak skladba z příběhu o dracích přistane na jejich playlistu, překvapeně zjistí, že orchestrální hudba bez slov a bez obrazu dokáže pohltit stejně jako každý rádiový hit.
Jak vznikla scéna letu, od které mrazí v zádech
Příběh se odehrává ve vikingské osadě obklopené strmými útesy a studeným mořem. Na obloze se nic neděje – jen pár mraků líně pluje nad hladinou. Dospívající hrdina upevňuje postroj svému černému drakovi, usedá do sedla a sbírá odvahu. A pak se odrazí od skály.
Je to jeho první skutečný let. Nejdřív několik nejistých otočení, záblesk paniky, pak odvážnější oblouky, ostré piketování a nakonec čistá akrobacie. Kamera je celou dobu blízko – záběr se jednou propadá dolů, podruhé vystřeluje k nebi. Divák má pocit, že sám visí nad nekonečným mořem a svírá drakovy šupiny.
Přesně v tento okamžik vstupuje hudba a proměňuje dynamickou akci v čisté emoce. Od prvních taktů narůstá napětí i euforie zároveň. Síla téhle sekvence přitom nestojí jen na animaci nebo střihu. Smyčce, bicí a rozechvělé dechové nástroje dávají celku takový rozmach, že husí kůži dostávají diváci i při desátém zhlédnutí.
John Powell – mistr, jehož jméno skoro nikdo nezná
Za touto hudbou stojí John Powell – britský skladatel, který roky spolupracuje s největšími studii. Mezi filmovými fanoušky znalými partitur je to jasná osobnost, pro širokou veřejnost ale prakticky neznámé jméno. Mnohem častěji se skloňují jména jako John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone – a přitom Powellův katalog je stejně impozantní.
U hraných filmů podepsal například akční thriller Bez tváře z konce devadesátých let, všechny díly dobrodružství Jasona Bournea nebo superhrdinský snímek Hancock. Skutečný rozkvět jeho stylu je ale patrný v animaci – zejména v produkci studia DreamWorks, kde mohl bez omezení propojovat symfonický zvuk s rytmikou typickou pro rodinné kino.
Pohled na jeho filmografii ukazuje, jak pravidelně jeho hudba provázela celé generace diváků:
- Kung Fu Panda – série o bojovném pandovi z roku 2008
- Jak vycvičit draka z roku 2010 a jeho pokračování
- Rio – rodinná komedie o papoušcích v Brazílii
- Animovaná adaptace legendárních Šmoulů
- Happy Feet – dobrodružství tučňáků
- Akční série Jason Bourne s Mattem Damonem
- Solo: Star Wars Story ze světa Hvězdných válek
Díky těmto titulům s Powellovým stylem vyrůstala spousta diváků, aniž o tom věděla. Jeho hudba zřídka „přebíjí“ obraz – spíše ho posouvá kupředu a dodává odvahu scénám, které by bez ní mohly působit obyčejně.
Jak hudba k příběhu o dracích vlastně vznikala
Při práci na prvním dílu dobrodruzství vikingů a draků dostal Powell od tvůrců něco, co nemá každý skladatel k dispozici: funkční příběh, a to ještě ve fázi jednoduchých kreseb. V rozhovorech zmiňoval, že materiál sestavený z nehybných skic viděl více než rok a půl před premiérou.
I bez výsledné animace ho příběh okamžitě chytil – „všechno fungovalo“, říkal. Díky tomu se dokázal emocionálně zapojit a začal psát hudební témata s velkým předstihem. Takový přístup připomíná hereckou práci: skladatel musí nejdřív uvěřit příběhu, pochopit, kdo jsou hrdinové a o co jim jde. Teprve pak začne melodie sedět k obrazu.
V tomto případě se příběh o dospívání, přátelství a překonávání rodinných vzorců stal pro Powella pevným základem. Odborníci zabývající se psychologií filmové hudby dlouhodobě potvrzují, že emocionální zakotvení skladatele v příběhu přímo ovlivňuje sílu výsledné partitury. Právě proto jedny soundtracky fungují lépe než jiné.
Proč tahle hudba působí tak silně
Důvodů je hned několik. Nejčastěji se zmiňují výrazné hudební motivy, které si zapamatuješ po jediném shlédnutí. Dále jde o spojení severského klimatu s hollywoodským orchestrem a o mistrovské budování napětí – od tichého, nejistého začátku až po explozi zvuku. Důležitý je i promyšlený dialog s obrazem: když animace zrychluje, hudba toto zrychlení nejen kopíruje, ale dopředu avizuje.
Scéna prvního letu to ukazuje jako v kapce vody. Divák ji vidí jednou v kině, pak znovu na streamu – a pokaždé reaguje stejně. Srdce začne bít rychleji přesně ve chvíli, kdy orchestr rozepne křídla spolu s drakem. Muzikologové analyzovali tuto sekvenci a zjistili, že rytmické akcenty přesně kopírují vizuální vrcholy scény.
Powell navíc využil techniku zvanou „mickey-mousing“ – metodu, při níž hudba doslova sleduje pohyb na plátně. V kombinaci se seversko-folklorními prvky a mohutným symfonickým zvukovým designem vznikl výsledek, který funguje i po šestnácti letech. Řada posluchačů si pouští celé album bez obrazu jen proto, aby se vrátila k emocím z kina.
Kde tuhle hudbu uslyšíš a jak ji vnímat jinak
Film měl premiéru v českých kinech na jaře 2010 a postupně se dostal na streamovací platformy i do televize. Hudba přitom funguje zcela nezávisle na obrazu – mnoho fanoušků si pouští samotné album, aby znovu prožili zážitek ze sálu.
Při příštím sledování stojí za to vyzkoušet jeden jednoduchý trik: místo sledování dialogů se soustřeď na to, co dělá orchestr. Rychle zjistíš, že hudba prozrazuje emoce postav dřív než jejich vlastní slova. Když vyprávění zvolní, partitura naznačuje, jestli přijde úleva, nebo rána.
Takto vnímané hudební doprovázení začíná fungovat jako samostatná postava. Zvlášť v animaci, kde vizuální výraz bývá záměrně přehnaný, dává mu hudba měřítko: dokáže odzbrojit patos, ale zároveň povznést prostou scénu na úroveň něčeho velmi osobního.
Co nás fenomén této filmové hudby učí
Příběh tohoto soundtracku dokazuje, že animace rozhodně není „mladší sestrou“ hraného filmu – přinejmenším co se zvuku týče. Je to naopak prostor, kde skladatelé mohou riskovat, sáhnout po větším orchestru a budovat výrazná témata bez obav, že je někdo označí za přehnaně sentimentální.
Pro diváka je to zároveň pohodlná brána k symfonické hudbě. Mnozí teenageři se poprvé setkávají s plným orchestrálním zvukem právě v kinosále při sledování animace – a ani si to neuvědomují.
Chceš-li vědoměji vnímat filmové partitury, dobrým začátkem je srovnat tuto hudbu s díly jiných skladatelů, kteří zanechali silnou stopu v animaci – třeba s autorem soundtracku ke Králi lvů nebo k filmu Coco. Rozdíly ve způsobu budování témat, využití etnických nástrojů nebo práce se sborem vyniknou okamžitě, jakmile na to jednou začneš dávat pozor.
Vedlejší efekt je příjemný: po několika takových zhlédnutích přestane jméno Johna Powella být jen drobným nápisem v titulcích. Začne se ti spojovat s konkrétním zážitkem – se scénou letu, od které má dodnes husí kůži spousta diváků, i když každý záběr znají nazpaměť.
