Krajina z jiného světa – a přitom kousek od Věčného města
Nedaleko Říma se ukrývá místo, které vám vyrazí dech: ze země stoupá pára, voda se zdá jako by vřela a vzduch je prosycený sírou. Caldara di Manziana je malý geotermální kout oblasti Lazio, který okouzluje svou kombinací měsíční krajiny, etruských legend a procházek klidným lesem.
Tato chráněná oblast má rozlohu přibližně 90 hektarů a je součástí regionálního parku Bracciano-Martignano. Od centra Říma se tam dostanete autem za necelou hodinu. Na první pohled připomíná zhuštěnou verzi Islandu nebo slavného Yellowstonu – jenže leží uprostřed středomořské Itálie.
Co se tu vlastně děje pod zemí?
Za vším stojí zbytky starověké sopky Sabatino. Před přibližně 600 tisíci lety tu docházelo k prudkým freatickým erupcím – magma se střetávalo s vodou a vytvořilo kráter. Ten se postupem věků zaplnil rašelinou a vodou a vznikla dnešní charakteristická rašelinná pánev.
Italští geologové upozorňují, že Caldara di Manziana představuje jeden z mála příkladů aktivní geotermální činnosti ve středomořské oblasti. Procesy, které tu lze pozorovat, jsou jinak typické výhradně pro Island nebo Yellowstonský národní park.
Mini Island u Říma: kde země dýchá plyny
Hlavní lákadlo pro turisty jsou zdánlivé „gejzíry“. Ve skutečnosti jde o sirnaté prameny, jejichž teplota se pohybuje kolem 20 stupňů Celsia. Ze dna se nepřetržitě uvolňuje oxid uhličitý a sirné plyny, které rozrušují hladinu vody a vytvářejí dokonalou iluzi varu.
Půda v centrální části kaldery má světle šedou až bílou barvu, místy je popraskána a z četných trhlin uniká pára. Na tomto pozadí tmavá zeleň okolního lesa působí jako kulisa k fantasy filmu. Není divu, že starověcí Etruskové považovali toto místo za vstup do podsvětí.
Podle starobylých legend tu sídlil Mantus – božstvo etruské říše mrtvých. Od jeho jména se odvozuje název Manziana i legendárního lesa Silva Mantiana. Stačí se projít ráno v mlze a okamžitě pochopíte, odkud se takové asociace braly.
Bílé břízy v říši síry: botanická záhada Lazia
Caldara di Manziana ale není jen geologická podívaná. Funguje také jako živá přírodní laboratoř. Kyselé, minerály prosycené podloží a specifické mikroklima v kráteru vytvořily překvapivý typ vegetace, který tu nemá co pohledávat – a přesto tu roste.
Přímo u parních pramenů vyrostl malý háj bříz bradavičnatých. Štíhlé bílé kmeny stromů, které místní láskyplně přezdívají „albanelle“, vypadají, jako by je někdo přivezl ze Skandinávie. Bříza je přitom druh typický pro chladnější severní regiony a horská pásma – tady ale roste v nadmořské výšce pouhých 250 metrů.
Vědci to vysvětlují teorií tzv. glaciálního reliktu: břízy jsou poslední přeživší svědkové doby ledové, kteří nalezli útočiště ve vlhkém a chladnějším mikroklimatu kaldery. Mezi travami lze navíc nalézt velmi vzácnou místní odrůdu z rodu Agrostis, která se stala předmětem odborného botanického výzkumu.
Celý tento kout funguje jako oáza, kde se setkávají rostliny spojované s úplně jiným klimatem. Žijí tu také divoká prasata, lišky, jezevci a bohatá populace ptáků – snadno zahlédnete třeba volavky popelavé lovící poblíž vody. V malých vodních nádržích se občas objevuje i vzácný štír vodní, dravý hmyz s typickou siluetou, který loví jiné bezobratlé. Ornitologové z římské univerzity La Sapienza tu pravidelně monitorují populace vzácných druhů ptáků.
Jak se dostat a jak výlet z Říma naplánovat
Caldara di Manziana se ideálně hodí na několikahodinový výlet z Říma. Nejpohodlnější varianta je auto – ze severních čtvrtí Věčného města můžete zvolit klasickou Via Cassia nebo malebnou cestu Braccianese směrem k jezeru Bracciano a odtud zamířit k městečku Manziana.
U vchodu do přírodní památky najdete bezplatné parkoviště u místní komunikace SP2/c. Odtud k rašeliništi vede krátká a rovná stezka – procházka lesem trvá jen několik minut a končí náhlým zjevením parní pánve před vašima očima.
- Délka přístupu z parkoviště: přibližně 10–15 minut klidným tempem
- Obtížnost trasy: snadná, vhodná i pro děti
- Obuv: doporučují se trekingové boty nebo boty s pevnější podrážkou
- Čas na místě: na klidnou procházku a focení obvykle stačí 1–2 hodiny
- Vstup: volně přístupné, zdarma
- Otevírací doba: denně od úsvitu do soumraku
- Parkovné: zdarma
Dřevěné zábradlí vymezuje bezpečnou zónu pro návštěvníky. Nepřekračujte ho – půda v blízkosti pramenů bývá bahnitá a místy přímo nebezpečná, protože tenká kůra se může propadnout. Děti mějte stále poblíž a ihned jim vysvětlete, že tento terén se pozoruje z bezpečné vzdálenosti.
Největší dojem udělá kontrast: ještě před chvilkou jdete obyčejným středomořským lesem a najednou se krajina proměnění v něco, co připomíná dokumenty o islandské přírodě. Právě tento moment překvapení způsobuje, že se sem mnoho lidí vrací znovu – a přivádějí s sebou přátele.
Macchia Grande: filmový les a místo na piknik
Ti, kdo mají rádi delší trasy, mohou návštěvu Caldary spojit s výšlapem do sousedního lesa Macchia Grande. Vede tam dobře značená stezka CAI 262B, díky níž snadno přejdete z geotermální pánve přímo do hloubi lesa.
Macchia Grande je monumentální lesní komplex s mohutnými starými duby a širokými mýtinami. Na mnoha místech jsou vyhrazená místa pro ohniště a grily, takže jde o oblíbený cíl rodinných pikniků místních obyvatel. O víkendech tu narazíte na celé skupiny Římanů, kteří tu hledají klid a únik od městského ruchu.
Les Macchia Grande posloužil jako přirozená kulisa k několika slavným italským filmům – mimo jiné k Marchese del Grillo a Pinocchiovi v režii Roberta Benigniho. Kombinace geotermální kuriozity a filmového lesa je hotový plán na celý den: ráno procházka u parních pramenů, odpoledne treking a piknik ve stínu staletých stromů.
Italský institut ochrany přírody zdůrazňuje, že Macchia Grande patří k nejzachovalejším středomořským dubovým lesům v okolí Říma. Některé duby tu dosahují stáří přes 300 let.
Na co si dát pozor a jak výlet co nejvíce využít
I přes snadnou trasu se vyplatí připravit jako na klasický výlet do přírody. Nejdůležitější je vhodná obuv – po dešti se okolí rašeliniště rychle mění v klouzavý bahnistý povrch, se kterým si lehké sportovní boty neporadí.
V teplejších měsících tu obtěžují komáři, takže repelent přijde vhod. Nezapomeňte ani na pokrývku hlavy a dostatek vody – slunce na otevřeném terénu nad rašeliništěm umí pěkně pálit, i když vzduch zpočátku působí svěže.
Caldara di Manziana jako lekce geologie i ekologie
Pro mnoho návštěvníků výlet do Caldary nekončí jen sérií efektních fotografií, ale také hlubším pochopením procesů, které formovaly Itálii. Na vlastní oči tu uvidíte, že sopka nemusí vybuchovat, aby zůstala aktivní v hloubce. Bublající prameny a vůně síry připomínají, že pod našima nohama neustále pracují síly, na které v každodenním životě ani nepomyslíme.
Je to také skvělé místo k zamyšlení nad křehkostí ekosystémů. Jediný nelegální oheň, příliš mnoho turistů scházejících z vyznačených cest nebo zanechaný odpad – to vše stačí k tomu, aby se malá chráněná oblast začala nenávratně degradovat. Stále více italských regionů proto sází na kombinaci cestovního ruchu a osvěty: přijeďte, odpočiňte si, vyfoťte se – ale výměnou se očekává základní respekt k místu.
Pro českého turistu, který Řím obvykle spojuje s prohlídkou památek a muzeí, je taková „malá Island“ u hlavního města osvěžující změnou. Caldara di Manziana vám ukáže úplně jinou tvář Lazia – drsnou, trochu divokou, spojenou spíš s ohněm a plyny stoupajícími z hlubin země než s mramorem a barokem. Jde o zážitek, který se vryje do paměti přinejmenším stejně silně jako další fotografie před Koloseem.
