Zelenina ze salátu může obsahovat neviditelné plastové částice
Zelenina, kterou přidáváme do jídla kvůli zdraví, může skrývat mikroskopické plastové částice pronikající přímo do jejích tkání. Britští výzkumníci právě zdokumentovali, jak rychle se to děje.
Plastový odpad nekončí jen v oceánech nebo na mořských plážích. Postupně ho vědci nacházejí v rybách, pitné vodě, lidské krvi i v placentě. Nyní britský výzkumný tým potvrdil, že nanoplasty jsou schopné pronikat do jedlých částí kořenové zeleniny – a zvládnou to během pouhých několika dní.
Pro ty, kdo pečlivě dbají na složení svého jídelníčku a sahají po čerstvé zelenině, jde o nepříjemné zjištění. Ukazuje se totiž, že ani ta nejpečlivěji sestavená strava nemusí spolehlivě ochránit před kontaktem s plasty. Ty se dostávají do potravin už tehdy, kdy rostlina vyrůstá v půdě nebo živném roztoku.
Problém s plasty se dostal až do kořenů rostlin, které jíme každodenně. Vědci poprvé prokázali, že nanočástice dokážou překonat přirozené ochranné bariéry zeleniny a usadit se hluboko v jejích tkáních – na místa, kam běžné mytí ani loupání nedosáhne.
Co je nanoplast a čím se liší od mikroplastu
Mikroplasty jsou fragmenty menší než pět milimetrů, přičemž některé z nich lze zahlédnout pouhým okem. Nanoplasty jsou ale nesrovnatelně drobnější – jejich průměr se pohybuje kolem sta nanometrů, tedy přibližně jedné desetitisíciny milimetru. To je tisíckrát méně než tloušťka běžného papíru.
Při takto malých rozměrech platí zcela jiná pravidla. Nanočástice se svým chováním podobají chemickým molekulám, snadno procházejí biologickými membránami a dostávají se tam, kam by jakékoli větší těleso nikdy neproniklo. Mohou vstupovat do buněk, krevního oběhu, a podle některých výzkumů dokonce i do mozku nebo placenty.
Do životního prostředí se nanoplasty uvolňují především rozkladem větších plastových odpadků, praním syntetického oblečení, opotřebováváním pneumatik nebo z čistírenských kalů používaných jako zemědělské hnojivo. Znečištění tak vstupuje přímo do půdy, z níž si ho rostliny berou.
Výzkumníci upozorňují, že nanoplasty mohou na svém povrchu vázat i další nebezpečné látky – například těžké kovy nebo chemikálie narušující hormonální rovnováhu. Z tohoto důvodu představují pro lidské zdraví ještě závažnější hrozbu.
Jak probíhal pokus s ředkvičkami a co přinesl
Pro experiment vědci zvolili ředkvičky pěstované hydroponicky, tedy bez klasické půdy, ve sterilním živném roztoku. Takové podmínky umožňují přesně sledovat pohyb jednotlivých přidaných částic v celém systému.
Kořeny ředkviček byly po dobu pěti dnů vystaveny působení nanoplastů a vědci sledovali, zda částice proniknou do jedlé části rostliny – té, která se krájí do salátu. Kořeny rostlin chrání přirozená bariéra zvaná Casparyho proužek, která funguje jako filtr propouštějící vodu s minerály a blokující nečistoty.
Výsledky experimentu ukázaly, že nanoplasty tuto bariéru obcházejí. Částice se prokazatelně objevily v jedlých pletivech a celý proces trval nejvýše pět dní – z biologického hlediska mimořádně rychle. Ochranný mechanismus rostliny vůči tak drobným částicím jednoduše nefunguje.
Vědci zdůrazňují, že ředkvičky nejsou žádnou výjimkou. Podobnou stavbu kořenů má celá řada dalších druhů zeleniny:
- mrkev a petržel
- červená řepa a celer
- pastinák a kedluben
- ředkev a tuřín
- část listové zeleniny, pokud nanoplasty proniknou do cévního systému rostliny
- saláty pěstované v kontaminované půdě
- další kořenová zelenina běžně využívaná v kuchyni
V přirozených podmínkách může být situace ještě horší. Půda funguje jako přirozený sklad plastových částic, které se do ní dostávají z hnojiv vyrobených z čistírenských kalů, z rozpadajících se zemědělských folií, ze zbytků agrotextilií nebo ze závlahových systémů. Skutečné množství nanoplastů v půdě může být proto mnohonásobně vyšší než v laboratorním prostředí.
Kde všude se plasty v potravinách nacházejí a co to znamená pro zdraví
Obraz, který se postupně skládá, není nijak povzbudivý. Plasty člověka obklopují ve všech prostředích – ve vzduchu, vodě, půdě, jídle i domácím prachu. Laboratoře odhalují mikroplasty a nanoplasty i na místech, která vědci ještě před deseti lety považovali za prakticky nedotčená, jako je dno arktických jezer nebo horské ledovce.
Pro mnohé výzkumníky proto není překvapením, že se plasty objevují i v zelenině. Znepokojivější je však to, že pronikají do potravin označovaných za čisté a bezpečné – právě těch, které lékaři doporučují rekonvalescentům, dětem nebo těhotným ženám. Salát s ředkvičkami se tak může stát jedním z mnoha malých zdrojů plastů, jež se v organismu kumulují po celý život.
Nejpalčivější otázka zní: poškozuje opakovaný příjem plastů v takovém množství skutečně lidské zdraví? A právě zde věda zatím nemá jednoznačnou odpověď. Studie na buňkách a laboratorních zvířatech naznačují, že nanoplasty mohou vyvolávat zánětlivé reakce, oxidativní stres, poruchy buněčných funkcí nebo poškození buněčných membrán.
U lidí je situace složitější, protože přesné měření dávek a oddělení vlivu plastů od ostatních faktorů každodenního života je velmi obtížné. Proto další výzkumné týmy plánují analýzy zaměřené na chování nanočástic ve střevech, jejich pronikání do tkání a případné souvislosti s konkrétními chronickými onemocněními.
Proč je tak těžké získat jednoznačné důkazy o škodlivosti nanoplastů
Chybějí dlouhodobá data o skutečné míře vystavení lidí nanoplastům v každodenním životě. Zároveň existuje obrovské množství dalších znečišťujících látek, jejichž působení se s touto problematikou překrývá. Různé typy plastů se navíc mohou chovat odlišně a individuální rozdíly mezi lidmi – strava, střevní mikrobiom, přidružená onemocnění – komplikují interpretaci výsledků.
Pro mnoho lidí budou teprve konkrétní a tvrdá data o zdravotních rizicích argumentem k tomu, aby požadovali přísnější regulaci plastů. Proto část vědců otevřeně říká, že nadcházející výzkumy dopadu nanoplastů na lidský organismus mohou představovat zlomový moment v celé debatě o jednorázových plastech.
Vědci z několika univerzit již připravují rozsáhlé studie, v nichž hodlají sledovat tisíce dobrovolníků po dobu několika let a hledat spojitosti mezi hladinou plastů v těle a výskytem nemocí, jako jsou cukrovka, srdeční choroby nebo poruchy imunitního systému. Výsledky se očekávají nejdříve za tři až pět let.
Pomůže mytí zeleniny a co lze udělat svépomocí
Nejpraktičtější otázka, kterou si čtenáři přirozeně kladou, zní: jak mýt zeleninu, abych se plastu zbavil? Odpověď je poměrně přímočará a zároveň dost tvrdá – pokud částice již pronikly do vnitřních pletiv, mytí ani loupání je úplně neodstraní.
Přesto má smysl dodržovat několik základních zásad, které mohou celkové množství spolknutého znečištění snížit. Důkladné mytí zeleniny pod tekoucí vodou omezí množství částic usazených na povrchu. Oloupání slupky u kořenové zeleniny odstraní alespoň část povrchových nečistot.
Pokud je to možné, volte produkty z pěstování, které omezuje používání folií a hnojiv z čistírenských kalů. Takové informace bohužel bývají jen těžko dostupné. Omezte také vlastní spotřebu jednorázových plastů – v dlouhodobém měřítku to znamená menší zátěž pro životní prostředí.
Plastům se sice nelze zcela vyhnout, ale jejich příjem lze snižovat podobně jako u smogu nebo jiných toxinů. Každý zdroj, který se podaří omezit, snižuje celkovou zátěž organismu. Odborníci se shodují, že klíčové není posuzovat pouze jednotlivé potraviny, nýbrž celkový životní styl a prostředí, ve kterém žijeme.
Má ještě smysl jíst zeleninu a jak se dívat na budoucnost
Příběh nanoplastů v ředkvičkách je součástí širšího trendu: žijeme v prostředí plném slabých, ale trvalých chemických a fyzických podnětů. Organismus se každý den vyrovnává se směsí těžkých kovů, výfukových plynů, látek z kosmetiky, pesticidů a nyní i mikroskopických plastových částic.
Každá z těchto dávek sama o sobě může vypadat zanedbatelně. Skutečná otázka ale zní, jak všechny tyto látky působí dohromady po pěti, dvaceti nebo padesáti letech. Proto se stále častěji hovoří o koktejlu znečišťujících látek, který sice nezabíjí okamžitě, ale může postupně zvyšovat riziko chronických onemocnění a urychlovat stárnutí organismu.
Pro lidi, kteří svůj jídelníček sestavují vědomě a s rozvahou, může být tato informace frustrující. Na jedné straně zelenina zůstává jednou z nejzdravějších součástí stravy a nikdo rozumný nedoporučuje ji přestat jíst. Na druhé straně je stále zřejmější, že pouhá změna na talíři nestačí, pokud se nezmění i naše okolí a způsob, jakým každý den s plasty nakládáme.
Studie s ředkvičkami nemá spotřebitele od zeleniny odradit. Spíše ukazuje, že ani ty nejzdravější volby v jídelníčku nás neodpojí od problému plastů, dokud se vážněji nepřistoupí k řešení odpadů, recyklace a navrhování obalů. To je úkol nejen pro jednotlivce, ale především pro výrobce a tvůrce legislativy, kteří v praxi rozhodují o tom, kolik plastů nakonec skončí na našem talíři. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik plastu denně spolknete, aniž byste o tom věděli?
