Proč se některé rozhovory vždy točí kolem jedné osoby?
Všiml sis někdy, že určité konverzace se bez ohledu na téma záhadně rychle přesunou k jedinému člověku? Není to žádná shoda okolností. Výzkumnice z Harvardu popsala konkrétní konverzační vzorec, který se pravidelně vyskytuje u lidí, kteří myslí především na sebe.
Nejde o tón hlasu ani o gestikulaci. Klíčové je, jak takoví lidé začínají věty a z jakého důvodu vůbec otázky pokládají. Tento fenomén může zásadně ovlivnit kvalitu tvých mezilidských vztahů.
Co egocentrismus skutečně obnáší
Egocentrik vnímá celou realitu výhradně přes svůj vlastní filtr. Na prvním místě je vždy jeho nálada, pohodlí a prožitek. Když prší, nepomyslí na to, že ostatní také zmoknou – řeší jen to, že se mu zkazí účes nebo oblíbené boty. Pokud je kolegyně nemocná, uslyšíš reakci typu: „Já jsem se taky nedávno necítila dobře," a celý rozhovor se rázem stočí k jeho vlastním potížím.
Takový člověk přitom nemusí být ani zlý, ani vypočítavý. Mnohdy si vůbec neuvědomuje, že vlastně neposlouchá. Automaticky převádí každou situaci na vlastní perspektivu, což bývá pro okolí nesmírně vyčerpávající. Ostatní se cítí přehlížení nebo mají dojem, že slouží jen jako kulisa.
V praxi to pro tebe znamená jediné: po setkání s takovým člověkem odcházíš s pocitem, že jsi vlastně vůbec nemluvil o sobě. Tvé zážitky, emoce ani potřeby jednoduše nezazněly.
Egocentrismus a egoismus – zásadní rozdíl
Vědci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus jsou dvě odlišné věci. Egoista se soustředí výhradně na vlastní zájmy a potřeby a příliš ho nezajímá, co chtějí druzí. Pokud se má on sám dobře, názory okolí ho nezajímají.
Egocentrik funguje trochu odlišně. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití – ale zejména jako publikum. Záleží mu na tom, jak vypadá, ochotně pomáhá a miluje pocit, že hraje klíčovou roli v životech druhých. Středem všeho zůstává „já", jen v jiném kabátě.
Výzkum Univerzity v Chicagu ukázal, že egocentrismus může být spojen s vývojovým stadiem kognitivních funkcí. Egocentrik tedy nemusí být chladným sobcem – často se o blízké upřímně stará, jen sebe mentálně staví do role hlavního hrdiny každého příběhu.
To může být pro tebe signál, že takový člověk nepotřebuje nutně terapii, ale spíše zpětnou vazbu a příležitost naučit se jiný způsob komunikace.
Harvardská vědkyně: egocentrika prozradí způsob, jakým se ptá
Profesorka Alison Wood Brooks, odbornice na sociální chování z Harvardské univerzity, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to hlasitý projev ani neustálé skákání do řeči, ale specifický typ otázek – takových, které jsou otázkami jen zdánlivě.
Vědkyně popsala jev, který nazvala anglickým termínem spojujícím slova „boomerang" a „asking". Jde o situaci, kdy se zeptáš druhého člověka na něco jen proto, abys o zlomek sekundy později přetvořil rozhovor o něm v rozhovor o sobě.
Tento vzorec je v běžných dialozích dobře rozpoznatelný. Zazní otázka, která působí zainteresovaně, a pak přijde obrat o sto osmdesát stupňů. Formálně se tě druhý zeptal na tvůj život, ale ve skutečnosti u tebe zůstal jen pár vteřin.
Otázka tak neslouží jako skutečný zájem, ale jako odrazový můstek. Jejím skutečným účelem je plynulý přechod k vlastním tématům a příběhům.
Jak bumerangové otázky vypadají v každodenních rozhovorech
Tento typ chování snadno rozpoznáš v každodenních situacích. Zde je několik typických příkladů:
- „Co máš dneska k obědu? Já jdu na sushi, prý otevřeli novou restauraci za rohem."
- „Byla dovolená povedená? U mě to bylo fantastické, mám tolik fotek, musíš se podívat."
- „Máš nějaké plány na Vánoce? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu sám doma."
- „Jak se ti líbí nová práce? Já jsem se taky nedávno přesunul do kanceláře v centru."
- „Bolí tě záda? Já mám problémy s krční páteří už roky a musím pravidelně na fyzioterapii."
- „Četla jsi tu knihu? Já právě dočetla román od Haruki Murakamiho, úplně mě to pohltilo."
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace, které za tímto stylem konverzace stojí. Někdy jde o vědomé jednání – člověk prostě rád stojí ve středu pozornosti. Častěji jde však o zažitý komunikační návyk, kterého si dotyčný vůbec nevšimne.
Třetím důvodem bývá snaha navázat kontakt skrze vlastní zkušenost. To samo o sobě není problematické, pokud rozhovor dokáže pokračovat oběma směry.
Je nutné se egocentrikům vyhýbat?
Jakmile lidé takové vzorce ve svém okolí rozpoznají, často dospějí k závěru: „musím se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka na to nahlíží klidněji. Egocentrismus sice leží blízko narcismu nebo megalomanie, ale sám o sobě ještě neznamená manipulaci ani zlý úmysl.
Někdo může mít sklon stavět se do středu dění, a přitom být loajálním přítelem, spolehlivým kolegou nebo angažovaným partnerem. Klíčovým rozdílem je hranice, kterou nepřekračuje: nevyužívá ostatní, nehraje si s jejich emocemi a nelže, jen aby si udržel své postavení.
Egocentrik může být v rozhovoru únavný, ale ne každý z nich vědomě ubližuje. Pokud takového člověka máš ve svém okolí, zkus nejprve zjistit, zda jde o hluboce zakořeněný rys osobnosti, nebo jen o špatný návyk.
Důležité je také sledovat, jak daná osoba reaguje na zpětnou vazbu. Pokud po upozornění dokáže změnit své chování, je to dobrý signál.
Jak reagovat, když se rozhovor neustále vrací k „já"
Máš-li ve svém okolí někoho, kdo soustavně stáčí konverzaci kolem sebe, existuje několik jednoduchých strategií, jak rovnováhu v dialogu obnovit.
Vrať se ke svému vláknu. Když druhý okamžitě přeskočí ke svému příběhu, jemně se vrať zpět: „To zní zajímavě, ráda poslechnu, ale ještě dokončím, co jsem říkala o…"
Pojmenuj své potřeby. Věta jako „Dneska bych ráda víc mluvila o tom, co se děje u mě, opravdu to potřebuji" dokáže změnit celou dynamiku rozhovoru.
Omez délku kontaktů. Pokud po setkání cítíš vyčerpání, zkrať příští schůzky nebo se domlouvej méně často. Tvoje energie má hodnotu a zaslouží si ochranu.
Zjisti, zda jde o návyk, nebo o nedostatek empatie. Někteří lidé po upozornění dokážou zastavit a omluvit se. Jiní problém vůbec nevidí – s těmi budou hranice důležitější než cokoliv jiného.
Egocentrické chování se někdy zesiluje v krizových obdobích – při potížích v práci, nemoci nebo rozchodu. Soustředění na sebe může být v takových chvílích obranným mechanismem. Přátelská trpělivost může člověku pomoci vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud ale něčí neustálé „já, já, já" trvá roky a tvoje potřeby a emoce se do rozhovoru prostě nevejdou, je to jasný signál jednostranného vztahu. Pak stojí za to se sám sebe zeptat, kolik energie do něj chceš dál vkládat.
Co dělat, když v těchto popisech poznáváš sebe
Někteří lidé si při čtení o tomto způsobu komunikace náhle uvědomí, že sami pokládají otázky jen proto, aby vzápětí mluvili o sobě. To vůbec neznamená, že jsi extrémní egocentrik. Často ti jednoduše nikdo dříve neukázal jiný model rozhovoru.
Dobrou praxí je krátké zastavení uprostřed dialogu a poctivá otázka sobě samému: „Skutečně poslouchám, nebo jen čekám, až budu zase moct mluvit?" Zkus jednoduchý experiment: když se někoho zeptáš na něco osobního, vědomě se na chvíli zdrž od vztahování k sobě.
Doptej se, shrň, co jsi slyšel, a zareaguj na emoce druhého člověka. Teprve potom přidej vlastní příběh – pokud bude stále pasovat. Mnozí lidé zjišťují, že taková změna přináší překvapivé výsledky: vztahy se prohlubují a druzí se ochotněji otevírají.
Porozumění egocentrimu a mechanismu bumerangových otázek tedy neslouží jen k nálepkování ostatních. Je to zároveň praktický návod, jak ve všedním dni zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů – a dávat blízkým něco víc než jen další historku o sobě. Nestojí to za pokus?
